Zlobivé děti si užijí víc legrace :-)

Je to tak… ačkoliv z toho můžeme my rodiče předčasně zešedivět, začít koktat a trpět tiky , zlobivé děti si prostě umí život užívat více, než ty hodné, ukázněné. Zlobení je známkou jisté aktivity, která se leckdy nedá usměrnit ničím jiným než tím, že se člověk už neovládne a tzv. těm svým drahouškům jednu střihne.

Zlobivé děti se řídí pranostikou, že opakování je matkou moudrosti – moje děti jsou v posledních týdnech megachytré, jelikož slyší nejméně tisíckrát za den, že se to či ono nesmí, že by si měly uklidit pokoj, sebrat oblečení ze země – to je nyní jejich specialita, jelikož se zřejmě snaží trhnout rekord v tom, která vytahá víc šatů, sukní, triček… Jak říkám, zlobivé děti jsou zdravé, a to i přesto, že je zrovna trápí nějaký bacil.

Právě teď jsem prošla dětským pokojem, kde mi pod nohou zapískal jakýsi medvědopes. Zakopla jsem o panenku v dupačkách, které by měly patřit našemu miminku. Ano, je tu binec, a já už nemám sílu to uklízet. Jsem vzteklá, že mám dvě takové “bordelářky” , ale pak jdu potichu do ložnice, kterou se mnou nyní obývají a vidím ty jejich zacuchané vlásky, zčervenalá líčka, a v srdci se mi usadí radost spojená s úzkostí. Taková ta hořkosladká bolest, kterou zejména my matky, skoro až sadisticky rády trpíme.

Mámy a tátové, je fajn mít hodné děti… ale u nich máme my dospělí občas tendenci, spoléhat se na to, že se nějak zabaví, že si se vším poradí. Hodné děti si vytváří snadněji svůj uzavřený svět, a my k němu můžeme lehce ztratit klíče. Takže… raději ať naše děti zlobí, ať křičí, piští, ať o sobě zkrátka dávají hlasitě vědět, abychom na ně nikdy nezapomněli….