Zebra

Krásný příklad dětské bezprostřednosti uvádím prostřednictvím následující příhody. Syn měl asi tři roky a my se vypravili do ZOO. Prohlíželi jsme si zvířátka, obdivovali jednotlivé druhy a kochali jsme se přírodou kolem nás. Syn byl nadšen. I když jsem chvilku nevěděla, jestli víc zvířaty, nebo obří zmrzlinou, kterou jsem mu koupila a houpačkami, které v ZOO byly na každém kroku.

Něco si ale ze ZOO odnesl určitě:

Druhý den ráno syn vstal a po snídani si chtěl jít hrát ven. Popadl botičky a šel ke dveřím. „A co bude s převlékáním?“, smála jsem se v domnění, že si ani neuvědomil, že je dosud v pyžamu. Syn se na mě podíval a řekl: „Já nemusím!“

„Jak nemusíš, všichni se ráno převlékají.“, řekla jsem.

„Všichni ne!“, řekl skoupě syn.

„A kdo se ráno nepřevléká?“, ptala jsem se.

Syn chvilku přemýšlel, nejspíš si nevzpomněl na nikoho konkrétního, ale pak na mě vybafl: „No, ta v tom pruhovaném pyžamu.“

Já si na nikoho, kdo se promenáduje v pyžamu, nevzpomněla. Ale syn pohotově odběhl. Křičel ještě: „Počkej, já ti ji ukážu!“

Za chvilku přiběhl, v ruce držel knížku a na obrázku mi ukazoval zebru.