Zdravé dítě = nejcennější poklad

Ano, to, že se nám narodí zcela zdravé miminko a ještě v přesném termínu porodu, je a musí být pro každou z nás ten nejcennější poklad. To nelze ničím vyvážit. Tím, že jsem vystudovala střední školu sociálního směru, mi umožnilo potkat děti, které takové štěstí neměly a řeknu vám, je to to největší zoufalství co na světě může být. Nebýt této školy a odborného učiva i praxe v různých sociálních či speciálních školských zařízeních, asi bych lidi a děti s handikepy vůbec v běžném životě nepoznala. Spousta lidí tyto problémy vůbec nezná. Jdou kolem nás obloukem. Všichni vnímáme pouze sebe, svoje starosti a největší vrásku na čele nám dělá, že naše roční dítě ještě nechodí či nemluví. Vůbec si nedokážeme představit, jaké musí být, být rodičem postiženého či vážně nemocného dítěte. Jak těžká musí být péče o takové dítě, výchova, hledání specialní školky či školy, kam by mohlo docházet, nehledě nato se rozhodnout, zda dát dítě do specializovaného ústavu, nebo se o něj starat sama doma. Což není jednoduché, jak finančně tak i po stránce té, že se z nás bude muset stát skvělá zdravotní sestřička, která má o dané problematice absolutní přehled, a ví co a jak.

Za úplně nejtěžší v tomto já považuji 2 věci. Tou první je snášet či přehlížet   reakce okolí, pohledy sousedů a věc druhá, že k nám naše vlastní dítě nikdy nepříjde, neobejme nás a neřekne – Mám tě rád, maminko. Prostě jen proto, že takové těžce autistické či mentálně postižené dítě neumí projevovat cit a náklonost. To musí být pro milující matku zoufalé. Některé děti se mohou narodit zcela zdravé a nemoc je dostihne ve stáří několika měsíců. Jak těžké musí být mít dítě s diagnózou – svalová dystrofie? Kdy naprosto zdravému dítěti začínají ochabovat všechny svaly? Začne slábnout, nedokáže zvednout hrnek s čajem, přestane chodit, nemá sílu ani přijímat potravu. Velice rychle začne být zcela nepohyblivé. Jediný pohyb u něj bude mrkání víček. Z dítěte se stane živá mrtvola. Nehýbe se, nemluví, nesměje se. Dýchání umožňuje přístroj a tekutou výživu vstřikujete sondou přímo do žaludku, nemluvě o přebalování a koupání, což je fyzicky náročné, jelikož dítě prostě nespolupracuje, nemůže. Jak veliká musí být mateřská láska, která pohání matčino odhodlání a statečnost? To si neumíme představit.

Jiné mamince sdělí, že vývoj jejího dítěte se zastavil na úrovni kojence a kvůli závažnému zdravotnímu stavu musí být pod stálým lékařským dohledem. To znamená, že leží v nemocnici, kamarády mu dělají nutné zdravotnické přístroje a vy za ním docházíte. Den co den, několik týdnů, měsíců a let, jedna maminka dokonce už 5,5 roku. Její dítě, co by už vlastně předškolák, leží nehybně na posteli, kouká do stropu, nereaguje, nijak se neprojevuje, prostě jako kojenec, navíc s nepřítomným pohledem. Celý svůj dosavadní život strávilo dítě v nemocnici. Domov nezná, nikdy tam nebylo, nebo možná prvních pár měsíců po narození. Narozeniny, svátek, Vánoce?

Na světě je spouta šílených nemocí a mnoho zoufalých, přesto nesmírně oddaných a milujících matek, které bojují. Jsou úžasné a obdivuhodné. My si ani neuvědomujeme všechno to zlo, které nás obklopuje. Mělo být více takových příběhů medializováno ať už v televizních dokumentech, či maminkovských časopisech. Jelikož to jsou ty nejmasověji rozšířené zdroje informací. Musím říci, že vychází spousta maminkovských časopisů (Maminka, Betynka, Rodiče,…) ale články matek vychovávajících takové děti prostě chybí. Všude se jen klade důraz na to dobré, šťastné a zdravé. Je to v pořádku? Mateřství přece není vždy ukázkové, ideální, bezproblémové. Proč nám tedy média dávají takový pocit? Asi proto, že se lidstvo nechce zbytečně stresovat, deprimovat a rmoutit. Je přece in být happy.