Zatoulané Hromnice

Byla zima a my jsme se chystali na zimní dovolenou. Sestra mi svěřila také svou dceru Lucinku, které tehdy nebyly ještě ani tři roky. Na horách byla spousta sněhu a my jsme si krásně užívali dny volna. Lucinka sebou všude tahala svého oblíbeného plyšového medvěda Míšu. Nosila ho v růžovém batůžku vždy sebou na zádech. Sestra jí dala spoustu oblečení i několikatery botičky, aby, když se promáčí, měla botičky i na výměnu. Přibalila jí sebou také zcela nové krásné bílé kozačky s růžovým kožíškem, které byly tak drahé a krásné, že jsem je ihned pojmenovala podle známého filmu „Hromnice“. Lucinka své Hromnice ale nenosila ráda. Proto téměř celou dovolenou strávila ve svých starých, onošených sněhulích. Ty byly také praktičtější na stavění sněhuláků a koulování, než krásné naleštěné kozačky. A tak Hromnice trávily čas dovolené na dně skříně v našem hotelovém pokoji.

Dovolená plynula jak voda. Končil poslední den dovolené a my se dali do balení. Samozřejmě, jako vždy, bylo věcí víc, než v době našeho příjezdu do hotelu. Byli jsme bohatší o dárečky blízkým, které jsme nakoupili a také o suvenýry pro nás pro vzpomínku.

Jen Hromnice nikde… Ať jsme hledali, jak hledali, nebyly k nalezení. Odtáhli jsme válendy, mrkli za skříň, za topení i do sprchového kouta jsme nahlédli, ale kozačky s růžovým kožíškem prostě nebyly. Usínala jsem se špatným pocitem. Věděla jsem, že kozačky nebyly levné a sestra Lucinku do nich ráda strojívala. A byly téměř nové! Ještě v noci, když mě napadlo místečko, kde jsme nehledali, jsem s baterkou v ruce vstala a šmejdila po pokoji. Málem jsem i vzbudila Lucinku, vedle které odpočíval Míša zavřený v batůžku. Tak jsem toho nechala a smířila se s tím, že kozačky už asi nenajdeme.

Ráno jsme opustili hotelový pokoj, nasnídali jsme se, nanosili věci do auta a smutně se dali na návrat domů. Nechtělo se nám opouštět krásné horské prostředí, ale dovolená nenávratně vypršela. S Lucinkou jsme mávali velkému sněhulákovi, kterého jsme předchozí den postavili. I můj starší syn byl zaražený.

Večer si sestra přišla pro Lucinku. Dlouho jsme si povídali, ukazovali fotografie z dovolené, předávali jsme dárečky a málem jsem zapomněla na Hromnice. Když jsem sestře ale předávala Lucčiny věci, musela jsem s pravdou ven: „Víš, nějak jsme ztratili Hromnice. Nevím, jak se to mohlo stát, byly ve skříni, ale když jsme balili, nenašli jsme je. Ale v hotelu jsme nechali na sebe kontakt, kdyby se našly.“ Drmolila jsem. To už ale Lucka skočila mámě do náruče a sestru něco uhodilo. Otevřela batůžek s Míšou, vytáhla plyšáka ven a já jen civěla na plyšové nohy navlečené do krásných dívčích kozaček. „To aby nebyla Míšovi zima.“ řekla Lucinka a za chvilku už klidně spala v postýlce. Možná se jí zdálo o uplynulém týdnu, který strávila na horách…