Zábava u dětí

Máme miminka a batolata podporovat v samostatné zábavě, nebo je naopak vhodné se jim stále věnovat? Jsou vůbec schopná se sama zabavit? Je možné je to naučit?

Faktem je, že jsou děti, které si vystačí samotné už od nejútlejšího věku a jiné, které by vás, nebýt televize, tahaly za nohu ještě v pubertě. Proč se nezabaví? Některé proto, že je to zkrátka nikdo nenaučil. Batolata na to ale mají ještě nárok. Především kvůli nedostatečně rozvinuté pozornosti, kterou jen těžko koncentrují a udrží pouze velmi krátkou chvíli. Mnoho rodičů jim to navíc v dobré víře ještě komplikuje. Když chtějí batole na chvíli zabavit, snesou mu co možná nejrozmanitější hračky a když si je začne prohlížet, potichu se vytratí. To není nejšťastnější řešení. Jejich nezralý mozek si většinou nedokáže poradit s mnoha vjemy najednou a více věcí je pouze rozptyluje a ztěžuje jim soustředění. Chcete-li svému dítku pomoci, aby se dokázalo samo zabavit, hračky mu spíše omezte. Přesněji řečeno, nabízejte postupně.

Už miminko by mělo zjistit, že s každou věcí lze něco zajímavého podnikat. Na to potřebuje dostatek času vše ohmatat a prozkoumat. Pokud má nedostatek nápadů, inspirujte ho. Ale počkejte si na okamžik, kdy se chystá hračku odložit. Nebuďte příliš rychlí ve snaze ukázat mu, k čemu slouží. Vyrušování ve chvíli, kdy je dítě něčím zaujato, samostatnost a soustředění příliš nepodporuje.

Klíčem je pocit bezpečí

Další věcí, která brání batolatům v samostatné hře, je chybějící pocit bezpečí. Děti si během dne bez problémů hrají samy, ale ráno v postýlce po probuzení nevydrží samy ani minutu. Klíčem k této záhadě je právě pocit bezpečí. Aby si miminko či batole dokázalo samo hrát, musí se cítit naprosto bezpečné. Některé děti se tak cítí ve své postýlce. Jiné to dokážou jen tehdy, je-li maminka v těsné blízkosti. Pokud se ve chvíli, kdy je dítě zaujato hračkou, potichu vytratíte, ono na to s největší pravděpodobností přijde a jeho pocit bezpečí bude zásadně narušen. Velmi těžko se bude potom soustředit na hračky, když bude pořád ve střehu, jestli maminka náhodou neodchází.

Chybějící pocit bezpečí je i důvodem toho, že když nejvíc potřebujeme, aby nám dítě dalo chvíli pokoj (ať proto, že nutně musíme něco neodkladného udělat, nebo jen už máme nervy napjaté k prasknutí), ono nám jako naschvál visí na noze a vyžaduje naši pozornost. Některá maminka má samostatné dítě a proto si může začít přivydělávat prací z domova. Většinou to snadno stíhá, ale jakmile nárazově přijde něco neplánovaného, má dítě  na to radar a začne vyžadovat její pozornost na ten čas.

Zdroj

• foto (c) Silvie Valoušková – www.silvievalouskova.cz
  
• časopis – Děti a my (3/2011)