Vyklopení ze sáňků

Náš dědeček si strašně rád hrával s vnoučaty a když se narodila Petruška a Dominička, tak s nimi začal jako správný dědeček v dobré kondici běhat po lese a brát je na procházky. Holky vždy přijedou k babičce a dědečkovi (moji rodiče) a čekají až si je zase děda vezme řádit někam po lesích.

Jednoho nedělního, lednového rána, vzal děda holky ven, aby mohla babička v klidu uvařit oběd. Protože byla všude spousta sněhu vzal holkám sáňky a jeli sáňkovat k lesu na kopec. 10 měsíční Dominička byla zabalená do modrého fusaku a jen se smála. O tři roky starší Petruška na ni jako správná sestřička dávala pozor a opatrovala ji, takže Dominičce neustále upravovala čepičku na uších, přikrývala ji ve fusaku a když se odebírali na cestu domů samozřejmě, že holky seděly na saních a chtěly, aby je děda táhnul.

Peťa seděla v předu před Dominičkou, aby byla Domča opřená o opěrátko vzadu na saních. Když přejížděli přes zasněženou louku Peťa se ohlídla, jestli Dominička nesundala čepičku a podobně, ale co se stalo? Dominička tam nebyla. ,,Dědoo!, ztratili jsme Dominičku!”, volala Peťa. Děda se otočil a asi 50 metrů za námi ležela na zemi modrá skvrna (fusak) pod níž vylízala malinká hlavička a koukala, jak jí krásně ujíždějí. Ani se nepohnula, neplakala jen koukala, jak se vzdalují. Když se pro ni děda vrátil a posadil jí zpět na sáňky, řekl Petrušce: ,,Ne aby jsi řekla babičce, že se nám Dominička ztratila ze saní, to by byla mela”. Sotva dojeli domů Petruška ještě před vchodem zvolala: ,,Babíí, my jsme ztratili Dominičku!