Vstávej, byly Vánoce

Psal se rok 2006, blížily se Vánoce. Měla jsem spoustu uklízení a práce, starostí kolem syna, který byl tehdy ještě malý. Známí odjížděli těsně před Vánoci na týden na hory zalyžovat si. Vraceli se 24. prosince kolem poledne. A protože dva členové výpravy onemocněli, nabídli mi, že bych mohla jet se synem s nimi. Jeli na svou soukromou chatu, proto náklady byly velice nízké. Chvíli jsem váhala, neuměla jsem si představit, jak pak zvládnu za pár hodin vše nachystat tak, abychom se synem večer seděli u nastrojeného stolu, jedli kapra a bramborový salát, v obývacím pokoji svítil ozdobený stromeček a pod ním byly krásně zabalené dárky… 

Nakonec jsem stromeček ozdobila předem, dárky pro syna jsem už také zabalila, udělala velký nákup a rozhodla jsem se jet. Na lyžích jsem už roky nestála, ale kdysi jsem lyžovala často a ráda. A lyžování mi, po pravdě, trošku i chybělo. Jsem aktivní člověk, miluji sport. Výbavu jsem si musela půjčit pro sebe i pro syna. Syn se hrozně těšil, protože na lyžích ještě nestál. Odmalička ho beru na hory na túry, jezdíme na kole, plaveme a věnujeme se sanování, ale na lyže jsem si s ním sama zatím netroufla. Nakonec to pro něj byl ten nejkrásnější dárek k Vánocům.

Celé dny jsme strávili na svazích. Přátelé jsou velice dobrými lyžaři a vůbec nás nešetřili. Synovi jsem zařídila lyžařskou školičku, abych si lyže užila i já. Nejen, že celkem obstojně zvládl lyžařské začátky, ale našel si zde i spoustu malých kamarádů. A proto jsme se společně s ostatními rodiči jednoho dne rozhodli pokořit také nejvyšší horu Beskyd, Lysou horu. Tu jsme zdolávali společně s malými špunty pěšky. Sněhu bylo po kolena, turistická trasa byla ale prošlapaná. Byl to krásný zážitek. Večery jsme trávili na bazéně v nedalekém hotelu. Byl to skutečně hodně náročný sportovní týden. Vrátili jsme se na Štědrý den po poledni, utahaní, jako bychom ani celý týden nespali. Cestou jsem koupila bramborový salát, protože bych ho nestihla udělat. Jeden jediný rok se Vánoce obejdou bez toho dobroučkého domácího.

A tak, než se pustím do přípravy večeře, museli jsme si odpočinout. Syn ani neprotestoval, když jsem ho ukládala do postele. Já sama si také „na chvilku“ lehla. Mé tělo volalo, přímo řvalo, po odpočinku.

Když jsem se vzbudila, cítila jsem se krásně odpočatá. „Kolik asi může být hodin?“, napadlo mě. „Tak pět, šest?“ Bylo dokonce o trošku méně. Hodiny ukazovaly něco málo po čtvrté hodině. Všechna světla naproti v paneláku byla zhasnutá. Copak lidi nechystají dobrůtky na večer? Nikde jsem nezahlédla ani blikot televizních obrazovek, ani jeden jediný svítící vánoční stromeček. Pomalu mi to docházelo. Zapnula jsem televizi a došlo mi to úplně. Spali jsme až do rána, bylo ráno 25. prosince. Vletěla jsem k synovi do pokoje a zvolala onu větu: „Vstávej, byly Vánoce!“ Syn nejdřív brečel, ale pak jsem ho uklidnila. Nezáleží na tom, kdy jsou Vánoce, my si je uděláme o den později. A Ježíšek, když nás viděl spát, si asi řekl, že nás nebude budit a dárky přinese později. Během dne jsme sledovali pohádky v televizi a už po poledni jsem začala chystat cukroví na talíře, kapříka atd. K večeru jsme si rozsvítili stromeček, aby na nás Ježíšek nezapomněl. A večeřeli jsme. Syn byl napnutý: „A mami, skutečně k nám Ježíšek trefí? Bude se mu chtít jít k nám, když ostatním už dárky donesl?“ ptal se syn pořád dokola. „Hezky jez a uvidíš.“ Zněla má odpověď. Syn, který se s jídlem často loudá, nyní do sebe jídlo doslova házel. A pobízel i mě. Když jsme nakonec vstoupili do obýváku, křičel nadšením: „On to věděl, přinesl je. Mami, Ježíšek je hodný! On nás opravdu jen nechtěl budit.“ Byl to tehdy krásný vánoční den a vůbec nám nevadilo, že se Štědrý den o 24 hodin opozdil. Ten nejkrásnější dárek jsme už dostali. Byl jím týden na horách. Autíčka, vláčky atd. už syn dávno rozbil nebo z nich vyrostl, ale zážitky mu zůstaly.

S pozdravem čtenářka
Pavla Kroupová