Vedeme děti k samostatnosti

Jiřince jsou tři. Ráno vstane, obuje bačkůrky a už cupitá do koupelny. Na mytí maminka jen dohlédne. Pak se sama ustrojí a po snídani se jen zapráší – a už se těší do školky. Nikoho se nebojí, s každým si popovídá a básničky a písničky sype z rukávu. To s pětiletým Jirkou je to jinak. S oblékáním mu musí někdo pomáhat, chvíli okouní a pak si jen s něčím pohraje. Snídaně se do něj musí nacpat a vše jde jen s křikem a pobízením. Stále by se jen držel máminy sukně. Když příjdou hosti neřekne slovo. Ve školce to zkoušeli 2x. Dlouhé hodiny tam plakal a v úzkostech čekal na polední vysvobození. Proč jsou děti ve své samostatnosti tak rozdílné? Všechno na výchovu rodičů těch nesamostatných dětí svést nemůžeme. Mezi dětmi jsou veliké rozdíly už ve vnitřních podmínkách, které si nesou do života (rozdíly v temperamentu, ve schopnosti vzdorovat nepříjemnostem, vyrovnávat se s překážkami, v prožívání strachu a úzkosti). Za těchto okolností musíme jednat s každým dítětem jinak, abychom dosáhli jeho samostatnosti. Musíme napřed dítě dobře znát a vycházet pak z jeho možností.

Děti bázlivější potřebují vice opory a jistoty ve svých rodičích. Cestu k samostatnosti mají delší a obtížnější. Neznamená to ale, že děti máme hýčkat a držet v jakémsi rodinném závětří. Musíme je pomalu zvykat a trénovat však s důkladným jištěním. Na nové situace je musíme předem připravit, dát jim najevo, že jejich strach chápeme a v případě nutnosti poskytneme náležitou oporu. Dítě samostatnosti nelze naučit tím, že ho zkrátka hodíme do vody a necháme plavat. Nesmíme ho podvést. Nesmíme ho nechat u babičky s tím, že jdeme jen nakoupit a vrátíme se druhý den, nebo mu říct, že jdeme za paní doktorkou jen na vyšetření a pak ho nechat v nemocnici. Takové jednání cestu k samostatnosti těžce narušuje.

Ve 2 a 3 roce nabývá dítě vědomí, že na mámu či tátu je spolehnutí, že když bude potřeba, příjdou. Mnohé snahy dítěte po samostatném projevu, můžeme zbytečně  také sami zcela zarazit (na to jsi moc malý, do toho se mi nepleť). Je rychlejší zavázat mu tkaničku, než čekat až si to udělá samo. Výchovně je to ale krajně neúčelné. Dělat za dítě to, co by zvládlo samo jeho samostatnost a odvahu snižuje. Dítě za jeho samostatnost před cizími lidmi či v nezvyklích situacích nikdy nezesměšňujeme a neponižujeme (Jsi bábovka, nejsi žádný kluk,…). Takové řeči jen zvyšují napětí, že ho nemá nikdo rád. Musíme ocenit každou malinkou snahu a odchytit příznaky. Pomalu přidávat větší a větší zátěž. Některé děti se samostanost učí déle, ale i ony se to naučí. Jen je třeba vyzbrojit se trpělivostí a dítě vést takticky a cílevědomě.

Zdroj: Rodiče a děti: Doc. Phdr. Zdeněk Matějíček CSc.