Umíte si s dětmi hrát ?

Pro každé dítě je každá hra učení. Díky dětským hrám se rozvíjí jeho dovednosti a znalosti. Pokud si rodiče s dítětem nehrají budou to mít s ním v životě těžší, než si myslií. Když se budou snažit tak to není beznadějné. : Ono to není jen záležitostí toho, zda jsem sám hravý, ale jak vnímám rodičovské povolání. Pokud pokládám za důležité dát dítěti najíst, ošatit je a tak dále, ale hry budu pokládat jen za náplň volného času, pak si budu přát, aby si dítě hrálo samo. Jestliže ale uznávám, že hra je důležitá součást stimulace dítěte, pak si s ním hrát budu, i kdybych nebyl založením moc hravý. A hry se musím učit a naučit, tak jako jsem se naučil matlat sunar. Pokud si s dětmi nehrajeme musíme tomu vypátrat příčinu. Když si s dětmi nehrajeme, a ani k tomu nemáme chuť, měli bychom vypátrat, jakou to má příčinu. Podle učení takzvané gestalt terapie má v sobě člověk zastoupeny tři složky osobnosti: vnitřní dítě, vnitřního dospělého a vnitřního rodiče. Ten, kdo má potíže hrát si s dětmi, často nevěří nejen svému dětskému já, ale ani rodičovskému já,Obává se nedostatku autority, možného sebeponížení a na své dětské já ‚zapomněl‘. Může se ho, ale pokusit oživit. Třeba návštěvou lunaparku, komedie v kině, hrou na honěnou… U někoho to nejde, a tak by mohl plnit roli vypravěče: povídat si s dětmi, vyprávět příběhy.