Ty děti tak rychle rostou…

Jistě to znáte. Je to malé, sladké miminko, a najednou to je člověk se svým názorem, svými pocity a svými zvyky. Můj syn, když byl maličký, miloval navlékání korálků. Navlékal si denně dřevěné, plastové i skleněné korálky. Byla to jeho nejoblíbenější zábava. Nevyvracela jsem mu to, zlepšoval si koordinaci pohybů a zabavil se na celé hodiny. Dokonce se svými výtvory i zkrášloval. Hodně lidí mu říkalo, že je to zábava pro holčičky, ale synovi to nevadilo. A tak jsem mu kupovala nová a nová balení korálků.

Jednou jsme seděli u stolečku a opět navlékali korálky. Syn se soustředil na práci až do chvíle, kdy vzal korálek s obzvlášť malinkou dírkou. Snažil se ho chvíli navléci, ale nedařilo se mu to. Po chvíli korálek odhodil, vstal, bouchl pěstičkou do stolu a zvolal: „Já už ty korále nikdy nebudu navlíkat! Copak jsem holka?“

A ejhle, jak rychle dospěl… 🙂