Vytvořte si vlastní 
26.11.2011 
Pryč jsou doby, kdy jsme se ve škole těšili na hodiny tělesné výchovy jako na spásu před vysedáváním v lavici a vtloukáním informací do hlaviček. Myslela jsem si, že nejsem ještě tak stará, ale už asi jsem. Dnes jsem totiž vyslechla zajímavý rozhovor. Babička vedla svou vnučku ze školy. Dívce bylo asi dvanáct let a povídala si s babičkou o škole.
„Babí, celá naše třída má nejraději informatiku.“, švitořila holčička.
„A co tam děláte?“, zajímala se babička.
„No, sedíme a hrajeme si na počítači. A píšeme v něm, mailujeme, a tak.“ Poučila vnučka babičku.
Babička byla skutečně stará, možná, že to byla už prababička, a tak se zoufale podívala na vnučku a zeptala se: „Malujete?“
Holčička se dala do smíchu: „Ne, babi, mailujeme, ale to bys nepochopila, to nevadí.“
Pak holčička líčila paní další zajímavosti.
„A tělocvik máte?“ Zeptala se babička po chvilce.
„Jé, tělák, ten nikdo nemá rád!“ Odfrkla si dívka.
„Vážně, my ho měli rádi všichni.“ Usmála se babička.
„My ne.“
„A hudební výchovu máte?“
„To je druhý nejhorší předmět. Vlastně ne, nejhorší s tělocvikem. Obojí je týrání dětí.“ Polemizovala dívka, která byla trošičku, no, trošku víc při těle.
Babička dívčino tvrzení nechápala, ale nechápala jsem to ani já. I já se na tělocvik těšívala, přestože jsem nikdy neudělala hvězdu. Šplh, svíčku, můstek, skok přes kozu, běh…to vše mě bavilo. A hlavně jsem si během tělocviku protáhla tělo a cítila jsem se lépe! Ale holčičce tělocvik nevoní.
Doma jsem s napětím čekala na syna. Má třináct, taky rád sedí u počítače, ale od malinka ho tahám po horách, jezdíme spolu na kole, plaveme a hodně chodíváme pěšky i na procházky po našem městě. Hned mezi dveřmi jsem na něj uhodila: „Lukáši, jak moc máš rád tělocvik?“
„Proč, mami?“ Syn se tvářil nechápavě. „Potřebuji to vědět.“
„No, je to druhý předmět.“ „Druhý nejlepší, nebo nejhorší?“ Pídila jsem se po bližší odpovědi. „Druhý nejlepší.“ Odpověděl syn a já si oddychla. Hudební výchovu zařadil taky na konec žebříčku, ale to přičítám zděděnému „hudebnímu hluchu“ po mně. S určitostí vím, že informatika je před tělocvikem na pomyslném zlatém místě žebříčku. Ale hřeje mě u srdíčka, že můj syn nezavrhl ještě jediný pohyb ve škole, kterým jsou hodiny tělesné výchovy.
A proto si myslím, že bychom se měli dát všichni znovu do pořádku, víc se hýbat a méně jíst a trůnit u počítačů. Samozřejmě, pokud to jde. Vím, že můj syn získal lásku k přírodě ode mne. Miluje pohled z vrcholku hor, a pokud ho chce mít, musí ty hory vyjít, a samozřejmě také zpět sejít. Cestou si vyčistí hlavu od problémů a uvolní se mu endorfiny, díky nimž bude mít lepší náladu a bude šťastnější.
Hned druhý den jsem měla opět štěstí na dívku. Tentokrát šla s rodiči do blízkého hypermarketu. A já pochopila, proč má asi takový postoj k pohybu. Rodinka se přivezla k hypermarketu autem a zaparkovala na místě pro invalidy. „Tady nesmíme stát.“, řekla kulatá máma. „Vždyť tu nejsou policajti.“, odpověděl kulatý táta a odkutáleli se k vozíkům. U kas jsem je opět zahlédla. Jejich vozík byl plný čokolád, čokoládových tyčinek, nanuků a jiných sladkostí. Marně jsem hledala kus něčeho zeleného, ale nebylo tam. Pak jsem mrkla do svého vozíku, ve kterém jsem měla svazek ředkviček, pár rajčátek, jogurtů a dvě müsli tyčky, protože i my máme občas rádi sladké. A s elánem jsem se vracela domů, zatímco kulatá rodinka s funěním nasedala do svého pohodlného vozu a odjížděla domů k počítači.
Rubrika: 
Tento článek je velmi zajímavý a myslím si, že i pravdivý, ale z vlastní zkušenosti vím,že většina dětí se tělocviku bojí. Je pro ně opravdu stresující. Bojí se, že neuspějí při kotoulu či stojce a pokud je tělocvik známkovaný je to pro jejich psychiku ještě horší. Také se bojí, že se ztrapní před ostatními tím, že to neudělají.