Těhotenské neRadosti

Těhotenství je odedávna nazýváno a označováno stavem požehnaným. Tím bezesporu je. Stále jsem přímo fascinována tím úchvatným procesem – zrozením života, kde se z téměř ničeho zrodí člověk, lidská bytost. Neuvěřitelné. Ovšem těhotenství má také stránku druhou, kde vedle toho krásného, mnohé také pociťujeme např. žaludeční nevolnosti.

V případě mém se jim rozhodně nemůže říkat ranní. Nevolnosti jsem začala pociťovat hned v ranném těhotenství a trvaly přes 3 měsíce. Žaludek jsem měla jako na vodě a slabě pobolíval vlastně pořád. Nemohla jsem vůbec nic sníst, nemohla jsem ani vařit, protože ta jindy omamná vůně se pro mě stala na čas nepříjemným pachem. Co jsem sníst mohla a dokonce jsem měla i na to chuť byla klasická kobliha s meruňkovým džemem.

Vedle žaludeční nevolnosti jsem také na sobě pozorovala další významnou těhotenskou změnu – zvýraznil se mi čich. Připadala jsem si jako pes. Opravdu. Jako bych cítila i to, čeho bych si za normální situace asi nepovšimla. Byla jsem čichově velmi citlivá. Pamatuji si jak jsem tehdy jela s přítelem v autě, je už jedno kam a proč, ale na ten pocit jak se mi strašně zvedal žaludek při inhalaci jeho voňavky, na ten nezapomenu. Jindy úplně neškodná pánská vůně mě v období těhotenských nevolností  paralyzovala.

Po skončeném (omlouvám se za výraz) – blicím období, nadešla fáze žravosti, a takové to spojování neobvyklých chutí. Tohle jsem ve svém těhotenství tedy nijak nezaznamenala. Chutě jsem měla normální a moje tělo, či přesněji chuťové pohárky si nevyžadovaly zvláštní potřeby. Jako byly kombinace kyselých okurek s jogurtem či zmrzlinou a tak podobně.

Je zvláštní jak na sobě žena pozoruje všechny ty změny, všechny ty odchylky od normálu. Být těhotná neznamená jen to, že nám pod srdcem vzniká a roste nový život, ale je to spousta dalších jevů méně či více příjemných. Těhotenství nás určitě nesmírně obohatí já jsem ráda že jsem si ho mohla absolvovat, ovšem když se mi pak ke konci těhotenství zvýšil krevní tlak a já musela na předčasný porod – císařským řezem, který jsem přežila jen o chloupek a i můj syn, kterého dlouho křísily, nevím zda bych těhotenství tak oslavovala.

Dnes mohu s klidným svědomím říct, že těhotenství a takový ten perfektní a bezproblémový porod, který je snem každé ženy, není důležitý. Není důležité zda dítě které po zbytek života vychovávám, pečuji o něj, bojím se o něj, miluji ho, jestli jsem ho nosila pod srdcem já nebo jiná žena. Pro mě je podstatné to co je vlastně až pak, ta starost a výchova, péče a láska, odříkání si ve prospěch dítěte. Proto si nemyslím, že žena co nemůže mít vlastní dítě si nutně musí zoufat. I když každá to vidíme jinak.