Supermáma je každá z nás

Jsem maminka dvou krásných chlapečků (ostatně, která matka o svém dítěti řekne, že je ošklivé) a většina mých známých mě neprávem označuje za supermatku. Proč? To sama nevím.

Je pravda, že jsem v šestinedělí skládala státnice na vysoké škole, po půl roce zorganizovala vlastní svatbu a týden poté úspěšně absolvovala druhé státnice, ale to přeci není žádný důkaz. Jsem JEN matka. To slůvko “jen” je ve větě to nejdůležitější a řečeno s ironií.

Každá maminka se denně potýká se spoustou problémů, které musí operativně řešit a bere to jako pouhou samozřejmost. Milé dámy, není tomu tak. Vše, co musíme během našeho “pracovního dne” zvládnout (a že je mnohdy delší než u vrcholových manažerských pozic a přesahuje hranici 12 hodin),  je nadlidský úkol. Ráno vstávat v nekřesťanskou hodinu, zápasit s malinkým drobečkem při přabalování počůrané plenky (v lepším případě), přemluvit jej, že to jablíčko je vážně výborné a musí jej sníst a spousty dalšího.

Nemluvím ani o tom, že v průběhu dne milionkrát natočíme rozmotaný toaletní papír zpátky na ruličku a umístíme na původní místo, uklidíme vyndané hrnce zpátky do skříní, vytřeme jednou za hodinu podlahu, kde je pitíčko, polévka, jogurt s kousky piškotů a to vše ve své podstatě ani nevnímáme, protože to bereme jako automatickou věc, kterou děláme podprahově.

Dost často slyším: “Jak to všechno zvládáš? Dvě děti, barák, zahradu, studium a ještě máš čas jezdit po návštěvách?”. Není to v žádném případě o vynikajících organizačních schopnostech, rozplánování časového harmonogramu nebo něčeho podobného. Jsem prostě LÍNÁ MATKA. Jelikož jsem věnovala svůj čas seberealizaci, tak můj starší syn byl zvyklý hrát si sám v postýlce a když už mu byla dlouhá chvíle, tak se připomněl a já odtrhla oči od učebnic a šla vydat ze sebe maximum svého já. Mazlila jsem se s ním, hrála si a věnovala mu opravdu vše, co jsem ze sebe dokázala vydat.

Ale přesto, že synkovi nic nescházelo jsem mívala pocit, že je něco v nepořádku. Dokončila jsem školu a já zjistila, že se mu věnuji podstatně méně. A v tom je všechen můj úspěch ve výchově. Když jsem pod tlakem, mám spousty úkolů, na chvíli se nezastavím, tak se synovi věnuji nejvíce. Možná podvědomě tuším, že mu musím něco vynahradit nebo jsem člověk hnaný pozitivním stresem. Sama to nevím, ale s určitostí vím, že jsem to já, kdo všechno řídí a né moje okolí nebo kamarádi, kteří mě chválí. Ti mi spíše srazí na kolena, když maminka, která to nejméně chápe má doma naklizeno, vyrovnané v knihovně knížky o výchově, načtené všechny poučky a její syn je dokonalé vycepované miminko, které jí nad talířkem, poprosí, poděkuje a uklidí po sobě. Z tété návštěvy odcházím se studem. Ale ne za mé prcky, ale za sebe, že já jsem si drobečky od koláče chytala do ruky a pak nenápadně oprašila na vhodnějším místě a talířek nechala ležet ladem na stole.

Co tím vším chci vlastně říci? Že není všechno zlato, co se třpytí. Možná mám vystudovanou náročnou vysokou školu při mateřské dovolené, vypletou zahrádku a opravený barák, ale děti nejsou hned zařaditelné. Jsou to malé osobnosti. Dávám jim volné tepláky a tričko a nemusím je hlídat na hřišti, že se zamažou. Když udělají nepořádek, tak je pobídnu, aby mi pomohli s úklidem a hlavně neřeším, co si myslí mé návštěvy.

Každá z nás je supermatkou pro svého potomka !! A největší důkaz? Zkuste se na chvilku vzdálit a po příchodu sledujte svou ratolest, jak se jí rozzáří očíčka, že je maminka zpátky. Můžeme dělat miliony chyb ve výchově nebo ve svém slovníku, když nám ujede nějaké to nevhodné slovíčko, ale pamatujte: VŠE JSEM UDĚLALA NEJLÉPE, JAK JSEM V DANÝ OKAMŽIK UMĚLA.