Nedávno jsem zůstala stát s pusou dokořán, když jsem míjela jedno dětské pískoviště. Děti si zde hrály tak, jako my, když jsme byli malí. Stavěli stavby z písku. Jen hrad jsem v těch stavbách neviděla. Z klacíků bylo něco vystavěno, a když jsem se jednoho malého klučiny zeptala, o co jde, řekl mi hrdě: „Této, to je přece hypermarket!“ Očka mu zářila štěstím. Ukázala jsem na vyrovnaná dřívka z nanuků:
„A to jsou regály?“, zeptala jsem se hloupě.
Klučina se dal do smíchu. „Ne, to jsou jezdící schody do podzemních garáží.“, dodal na vysvětlenou.
Druhý kluk stavěl počítačovou základnu z písku, holčička se věnovala stavbě mrakodrapu.
Tak přece jen ty stavby z písku nejsou stejné, jako za našeho dětství.