S tebou mě baví svět naživo

Je to už několik let, co se můj přítel a manžel mé sestry rozhodli strávit dovolenou „chlapskou jízdou“ na chalupě u známého. Můj syn měl tehdy 5 let, sestra měla čtyřletého syna a její dcerka  Lucinka čerstvé tři roky. Pánové se rozhodli jet na chalupu a tam, v klidu a pohodě, společně s kamarádem strávit nerušený týden.

A my ženské se měly opět starat, jako vlastně pořád, o děti, domácnost atd. Tak to ne! A přišly jsme s návrhem: Buď pojedeme úplně všichni, nebo ať si pánové jedou, ovšem i s dětmi. Muži chvíli protestovali, ale nakonec ustoupili nám ženám a rozhodli se vyjet i s dětmi. 

Jako správné mámy jsme se sestrou chystaly dětská papáníčka a zavařovaly chuťovky do sklenic, aby našim nejmenším, ale ani jejich tatínkům, nic nechybělo. Sepsaly jsme podrobná pravidla, jak se zachovat při nejrůznějších projevech dětských nemocí, co dělat, když… zkrátka muži byli dokonale poučeni. Na chatě totiž není signál, nedovoláme se jim.

Sbalily jsme naše zlatíčka, všichni jsme se rozloučili, ukápla nějaká ta slza a před námi byl sladký týden. Týden bez vyvařování, utírání dětských prdelek a bez neustálého žvatlání a dotazování.

Pánové nejeli jako ve známém filmu vlakem, my hodné ženy jim nechaly auto, tak měli vše potřebné s sebou, neplahočili se kilometry k chatě v kopcích a nemuseli nikde přesedat.

Tak jsme si užívaly se sestrou den po dni. Zašly jsme si na masáž, do cukrárny, jen tak jsme si lebedily u televize. Týden se chýlil ke konci a nás jednoho dne napadlo to, co hrdinky ve známé komedii století: Uděláme přepadovku! Upekly jsme bábovku a krásně natěšené na naše zlatíčka, ta malá i ta dospělá, se rozjely podle plánku, který můj přítel nechal doma, k chatě. Ano, byl to ten plánek, podle kterého měli jet naši mužští!

Krátce po poledni jsme dorazily k chatě. Dřevěnka byla jako z pohádky, nejevila známky požáru, potopy ani jiné katastrofy. Ale ani stopy po přítomnosti lidí. Po hodině čekání se ale vrátili její obyvatelé. Přivítali jsme se: sestra, švagr, můj přítel, můj syn Lukáš, synovec Péťa, majitel chaty a já. „Kde je Lucinka?“ v panice se ptala sestra. „Ona se ztratila“, špitl Petřík. „Ona se jako ztratila“, opravil ho švagr. Ale nebylo to „jako“, Lucinka se ztratila doopravdy při sběru borůvek. Tříleté dítě samo v lese! Naštěstí se brzy našla, pusinku zmalovanou od borůvek, ani si neuvědomila, že byla ztracená. Po příchodu do chaty jsme se sestrou s hrůzou zjistily, že všechna námi nabalená dětská jídla jsou tak, jak jsme je zabalily. Vlastně byla ještě zabalená. „Co jste jedli?“, vybafla jsem na syna, jako bych se dívala do očí podvyživeného dítěte. Když jsem otevřela ledničku, bylo mi to hned jasné. Oni se celý týden živili opékanými párky, špekáčky a cigárem! Proto ty očazené, vzorně urovnané pruty před chatou.

Nebalily jsme hned děti jako ve známém filmu, ale přijaly jsme pozvání majitele chaty a zbývající dva dny zůstaly na chatě s ostatními. Všichni jsme si užili nádherné dva dny v přírodě. Když jsem ale balila synovy věci na cestu domů, nemohla jsem nikde najít jeho tepláčky. „Tatínek je vyhodil“, řekl syn. „A proč je vyhodil?“, zeptala jsem se. „Abys neviděla, že mají jen jednu nohavici.“ „A proč mají jen jednu nohavici?“ „Druhá shořela“, řekl syn a díval se do země. „Jak shořela?“ „Já spadl do ohně!“ řekl syn vítězoslavně. „Jak jsi spadl do ohně?“, vykřikla jsem. „Úplně.“ Odpověděl syn. Ano, syna měli chlapi hlídat a neuhlídali. A tak shořela nohavice tepláků. Naštěstí syn měl na noze jen malou jizvičku.

A pak pusťte chlapy někam s dětmi samotné!

S pozdravem
Pavla Kroupová