Ranní vstávání

Tak a je to opět tady, podzim a začínající truchlivé nálady. Když se podívám z okna, ani se nedivím, krásné počasí definitivně letos skončilo, i když letos jsme si ho moc neužili, a opět vstáváme denně s dětmi do školky, školy, my do práce.

A právě to ranní vstávání nám dává celkem zabrat. Mladší dcerka má teprve 20 měsíců, takže jsem s ní doma na rodičovské dovolené, ale starší již chodí do druhé třídy.

Také vám trvá, než se dostanete opět do stereotypu? Kamarádka najíždí na školní systém již 14 dní před koncem prázdnin. Já patřím k té většině, která nechává děti užívat si prázdnin naplno až do poslední chvíle. Což u nás znamená i chodit spát pozdě v noci a dopoledne vstávat…

A to je co, to nám nyní dělá problém. Je půl jedenácté a já zjišťuji, že dcera stále nespí, i když přes den měla tolik aktivit, že já už bych spala minimálně dvě hodiny. Sedím v kuchyni, když tu se mihne kolem, že musí na záchod. Za chvíli má zase žízeň. Stále oddaluje dobu, kdy usne. Jdu za ní, povíme si pohádku, nic nezabírá. Nakonec málem s pláčem usíná, konečně.

A pak to ranní buzení! Budíček zvoní, oznamuje sedmou hodinu, s ním se většinou probouzí i malá Lucinka, která sleze z postele a už jde budit do školy Barunku. Chystám svačinku, zatímco z pokojíčku se ozývá: Bájooo, Bájoooo … To budí Lucinka Barunku. Jde to z tuha, ale Lucka se jen tak nedá, vleze za ní do postele a začne Barču budit ručně. Má úspěch! Za chvíli se rozespalá Barča objeví v kuchyni, v závěsu má Lucinku, která se na mě zubí. A já jako každé ráno si neodpustím poznámku o tom, že kdyby šla dřív spát, byla by teď vyspaná a nemusela si teď stěžovat. A co myslíte! Večer se opět vše opakuje a já jen doufám, že brzo bude vše tak, jak má a ranní vstávání nebude pro nikoho z nás noční můrou.