Psychický vývoj z pohledu genderové diferenciace

Genderovou roli lze chápat jako socio-kulturně vymezený komplex vlastností a rovněž projevů chování, které jsou pro jedince daného pohlaví považovány za charakteristické a zásadní.

Je třeba si uvědomit, že na rozvoji genderové identity se primárně podílí rodina, protože právě v ní má dítě příležitost vidět reprezentanty obou genderových rolí, model muže a ženy (v tomto ohledu se nabízí otázka, zdali by registrovaní partneři měli mít právo pro adopci dítěte), a ve vztahu ke svému pohlaví je také určitým způsobem vychováváno. Znamená to tedy, že dítě velmi brzy zjistí, jak je v rámci systému hodnoceno a nazíráno na jeho pohlaví, jaké požadavky jsou na roli chlapce či dívky kladeny. Dítě pochopí, jak jsou lidé určitého pohlaví hodnoceni, resp. za co, a v závislosti na tomto je schopno si osvojit příslušné normy chování.

Bylo by chybné se domnívat, že zdrojem zkušenosti je pouze chování otce a matky ve vztahu k dítěti. Nezanedbatelnou roli podílející se na vývoji dítěte zaujímá i vzájemné chování rodičů. Toto chování totiž slouží jako vzor intergenderového vztahu, resp. interakce mezi pohlavími (např. dominantní otec a submisivní matka v dítěti navodí dojem, že toto postavení je v rámci společenského systému považováno za standardní).

Diferenciačně ve vztahu ke gender působí na dítě rovněž společnost. Modely žádoucího chování, resp. příklady potrestání nežádoucích jevů prezentují velice účinně např. média. To je také jeden ze zásadních důvodů, proč jsou děti stejného pohlaví podobnější. Je to totiž právě tlak ze strany společnosti, který je přiměje, aby plně akceptovaly genderově předurčené hodnoty, postoje a způsoby chování.

Dítě může být ve vztahu ke své genderové roli aktivním činitelem. Odlišnost od „normálních“ způsobů prožívání či chování se může projevit již v dětství (např. dítě-dívka si místo panenek bude hrát s autíčky). Chování jedince, které není v souladu s normami, jež udává společenský systém, bude následně vyvolávat jiné, často nesouhlasné reakce a následně ovlivňovat celkové sebepojetí dítěte.

VÁGNEROVÁ, Marie, Vývojová psychologie I. (Dětství a dospívání), Praha, Nakladatelství Karolinum, 2005.