Proč sem si naučila miminko spát vedle mě

Po té co jsme si z porodnice tenkrát dovezli ten náš malinký, pokrňourávající uzlíček štěstí, prožívala jsem vedle pocitů nesmírné radosti také nesmírnou paniku a hrůzu. Měla jsem strach ze SIDS – syndromu náhlého úmrtí kojence ve spánku. Tak moc mě to děsilo, že jsem prostě nemohla usnout, když Kubík spinkal ve svojí nové dětské postýlce, ikdyž hned vedle mé postele. Nemohla jsem, nešlo to. Pěkně jsem si ho tedy naučila spát se mnou ve velké posteli. Měla jsem ho tak aspoň vždycky hned po ruce, v noci poslouchala a kontrolovala jestli dýchá a co si budem vykládat, taky vztávat po každém jeho  zakňourání, z teplé postele jsem nemusela. Svoji novou postýlku tak moc neužil, ale to nevadí.Proč si to krásné období nevychutnávat každou minutou, i tou noční. Příjde čas, a uteče to jako voda, kdy budeme mít doma z miminek puberťáky a na mazlivé chvilky zůstanou jen vzpomínky. Proto spinkáme spolu v posteli dodnes. Trochu už mi vyrostl, pravda, ale myslim že ve 3 letech ještě má nárok spát s mámou v jedné posteli a když mi večer řekne:,,Dobrou noc maminko”, tetlím se blahem.