Proč mám jedináčka?

Mít jednoho nebo víc potomků, je zásadní věc, kterou si musíme v rodině rozhodnout sami. Bez ohledu na aktuální módní trendy, názory okolí či politické sliby. Vraťme se o několik desítek let zpátky. Tehdy byla zcela běžná věc, že ve skromných pastouškách rodiče vychovávali 6-7-8 dětí. Dnes když vidíme takto početnou rodinku, klepeme si na čelo. Co nás vede k tomu mít jedináčka? Bezesporu životní styl, nároky a finance. Mám 3 letého syna a jsem s ním sama. Také by se mi líbilo, kdyby měl sourozence, který by mu jen a jen prospěl. Ale když teď vypustím, že není s kým rozšiřovat rodinu, určitě bych nešla do dalšího dítěte za cenu, že se sedřu a skončím na psychiatrii. Nemám totiž po ruce ochotnou babičku v důchodu. Takže vím, jaké jsou galeje být na dítě sama samička. Bez přestávky a oddychu být mámou na plný úvazek s pracovní dobou 24 hodin denně. Ve dne, v noci být ve střehu, aby se něco nestalo, konejšit dítě v nemoci a poslouchat jeho kašlání třeba ve dvě v noci. Obdivuji maminky, které jsou v podobné situaci ale mají sami na starost děti 3 nebo 4. K tomu sehnat po skončení mateřské dovolené práci na normální pracovní úvazek s věčně nemocným dítětem je nemožné.

Takových matek jako jsem já, je mnoho. A věřte, že rozvod a honičku samoživitelek si rozhodně žádná z nás dopředu neplánovala. Je to smutné, ale myslím že řada zatím ještě bezdětných žen se na základě toho, co vidí kolem sebe, rozhoduje i v tom smyslu, jestli by po rozvodu či rozchodu své 2 děti uživila. Mám mnoho kamarádek, které mají 3 malé děti, jsou vdané a bydlí v novém domě. O tom sem snila i já. Ovšem spokojený život může pominout a pak se ocitnou sami s mrňaty na krku a pokud nemají rodiče, kteří je vezmou zpátky domů a nepomůžou s dětmi, aby mohla maminka do zaměstnání, budou mít ze života peklo. Všechno je relativní, všechno je pomíjivé, vždy musíme přemýšlet o krok dopředu. Dnes máme hodného milujícího partnera, slušně živícího několikačlenou rodinu, ale co zítra? Někdo mi řekl, že musíme žít přítomností, že bychom se museli zbláznit, kdybychom si neustále říkali – coby kdyby. Jenže já už takové myšlení mám. Život mi pěkně nafackoval a muži,  kteří v mém životě měli být stěžejní, měly být oporou a přístavem v bouři, mě potopili až na dno. Já sama se musela postarat, já sama jsem musela všechno. Je otázka, zda si ještě další dítě třeba někdy s novým partnerem pořídím. Budu už mít strach, protože vím, že kdyby to zase nevyšlo budu už se muset postarat sama o děti 2 namísto jednoho. Je to moc těžké a složité. Zatím jsem ráda, že malého mám, nikdy bych to už nechtěla změnit. Jsem máma a on mě potřebuje, je na mě závislý. I když nemůžu najít práci, protože on je neustále nemocný a nemám hlídací babíčku, která by se postarala, i když je dítě komplikace a přítěž (v jistém slova smyslu) je to veliký dar a opravdu nikdy bych neměnila. Nevyčítám si to. Jen to, jakého jsem mu vybrala otce si vyčítat do nejdelší smrti nepřestanu a možná i po ní. Kubík nebude pořád malý a odkázaný 24 hodin na moji péči. Vyroste a osamostatní se. Je jasné, že bude líp. Teď pro tuto chvíli musím zatnout zuby, vážit si toho, že ho mám a on má mě a nepropadat depresi. Snažit se na úkor sebe, aby měl léky, jídlo, vše co potřebuje a hlavně vytvářet mu doma pohodu s dobrou náladou a úsměvem na tváři. Nějak bylo, nějak bude.