Pračka

Když byl můj syn maličký, milovala jsem funkci mé pračky- ždímání. Přestěhovala jsem právě se synem do nového bytu. Synovi rostly zuby a také si zvykal na nové prostředí, a tak byl plačtivější. Jednou jsem prala a syn začal svůj křičící rituál. Běžela jsem k němu, vzala jsem ho do náruče a snažila se ho uklidnit, přitom jsem šla pro něco do koupelny. Syn plakal, přímo řval, v mém náručí. Já jsem si potřebovala vzít něco na poličce a již dost těžkého syna jsem posadila na pračku, která právě ždímala. Samozřejmě, že jsem ho přidržovala, aby nespadl. To byla věc! Syn okamžitě ztichl, začal nadskakovat v rytmu ždímající pračky a nakonec se hlasitě smál. Od té doby jsme pračku při jejím praní využívali i takto. Dnes je syn už v pubertě, a když ho napomínám, aby si šetřil oblečení, protože stále peru, vysvětluje mi, že „pračka pere sama“. Tak nyní hledám onu zázračnou funkci, která za mě prádlo roztřídí, nastrká do sebe, nadávkuje prášek i aviváž a také by mohla prádlo pověsit. No, a kdyby dokázala spárovat opět synovy ponožky, které jsou většinou v lichém počtu, byla bych za tuto funkci moc a moc ráda.