Pohádka o mašinkách

Pro děti, které mají rády pohádky, jsem vymyslela následující pohádku: Na jednom vzdáleném nádraží měli dvě mašinky a spoustu vagónků. Ono to nebylo ani tak nádraží, ale malé nádražíčko někde na konci světa, ale i tam jezdil vlak a i tam bydleli lidé. Jedna z mašinek byla nová: natřená tmavě modrou barvou, celá se leskla a uvnitř měla spoustu barevných nových sedátek. A ta druhá byla stará, tak stará, že už ani nikdo nepoznal, jakou kdysi měla barvu. Byla oprýskaná, nevzhledná a na mnoha místech zrezivělá. Ta nová mašinka jezdila daleko, až do Prahy, a někdy ještě dál. Podívala se dokonce i do zahraničí! Vozila spoustu barevných vagónků. Vozila děti za vzdálenými dědečky a babičkami a za vzdálenými tetami a strýčky a do Prahy do ZOO. Vozila pány a paní na dovolenou a maminky a tatínky do lázní. Byla prostě hodně zcestovalá. Ta stará mašinka jezdila jen kousek do okolí, ale i ona vozila děti za dědou a babičkou, i ona vozila děti na prázdniny a na výlety. Měla ale za sebou jen pár starších šedivých vagónků, aby se příliš neunavila a mohla ještě chvilku sloužit.

Ta nová mašinka se často smála té staré: „Héč, já jsem nová a jezdím daleko. A ty jezdíš jen kousek a máš jen pár starých odřených vagónků.“ Starou mašinku to mrzelo, ale říkala si, že i ona jezdí kolem stromů a kytiček a kolem domečků s červenými střechami, jako nová mašinka, a že i ona vozí hodné, ale i ty trochu neposlušné a zlobivé děti a vozí pány a paní a pejsky a někdy taky kočičky. Uklidňovala se, že i ona je důležitá.

Jednou ta nová mašinka jela zase do Prahy. Vezla Vítka za babičkou a Kubíka s Věrkou do ZOO a taky pána s knírem a černým psem a tlustou paní s velikým kufrem a spoustu dalších lidí. Ale najednou se ozvalo „rup“ a „škit“ a „bác“ a mašinka zůstala stát. Pan strojvedoucí všem řekl, že se mašinka rozbila musí zavolat opraváře. Pan opravář přijel, podíval se na mašinku, pohladil ji a řekl: „Vážení cestující, mašinka je moc rozbitá. Dál už nepojede. Musí se opravit, a to bude trvat nejméně dva dny.“

Vítek se rozplakal, že na něj v Praze čeká babička, pán s knírem nadával, pejsek kňučel a tlustá paní říkala něco o své známé, ke které jela na návštěvu. „Co budeme dělat?“ Přidali se ostatní cestující. Všichni byli najednou strašně smutní.

Pan strojvedoucí dostal nápad: „Přivezeme starou mašinku a ta odveze vagónky do Prahy na Hlavní nádraží.“ Přivezli starou mašinku, zapojili ji k vagónkům a ta odvezla celý vlak šťastně až do Prahy.

Od té doby se mašinky v jízdě do Prahy střídaly. Jednou jela stará mašinka do Prahy a nová jen kousek, podruhé zase jela do Prahy nová mašinka. Starou mašinku nově natřeli červenou barvou, vyměnili jí všechna stará kožená sedátka za nová látková a nikdo by nevěřil, že se jedná o starou, vysloužilou mašinku. Z obou mašinek se staly dobré kamarádky.

Nová mašinka totiž poznala, že nezáleží na tom, jak který vláček vypadá, ale na tom, co všechno umí.