Pohádka: Neskákej z toho cukru!

Milé děti, hezky se posaďte a poslouchejte. Povím vám, jak to všechno začalo. Už je to dávno, co nedaleko lesa bydlel v chaloupce se svými rodiči osmiletý Kubík, který se v lese vyznal. Byl v něm jako doma. Denně své království stihl proběhnout a zkontrolovat, zda se něco zlého nepřihodilo. Zkrátka, Kuba miloval všechno živé.

Jednou, když šel do školy, vzal svým přátelům kus karamelu, aby si osladili život. Konečně stál před horou, která mu byla až do pasu. S láskou se díval na to mravenčí hemžení.

„Kamarádi, já vám něco přines´! Taaak.“ Položil okousanou kostičku karamelu až na samý vrchol.
„Doufám, že vám bude chutnat. Je fakt dobrej.“ Chvíli pozoroval, jak se mravenci k pochoutce hrnou. Vydržel by se tak dívat hodiny. Jenže dnes nemohl. Ušklíbl se. Musel do školy, aby nepřišel pozdě.

Mravenci si Kubova odchodu ani nevšimli. Měli mnohem důležitější věci na práci. Ke karamelu se také nachomýtnul malý mraveneček s matkou mravenčicí.

„Jééé, mami, podívej!“ A než stačila mravenčice jakkoliv zareagovat, byl mraveneček v tahu. Tedy spíše na karamelu. Vůbec si nevšímal mravenců kolkolem a drápal se nahoru. Přitom mu neuniklo, že je to celé k jídlu. Tak hezky to vonělo.

„Celý z cukru to je! Mňam, mňam, mňam.“ Na samém vrcholku se postavil a rozhlížel se. To byla krása! Viděl celé městečko, ve kterém bydlel, ale i jiné země, o kterých zatím neměl ani páru. Bude se muset zeptat maminky, cože to všechno za jejich městečkem je. Naplňoval ho pocit vítězství. Tak vysoko ještě určitě nikdo nikdy nebyl. Asi bude horolezec. Ano, to je ono. Hned to musí zavolat mamince. Snad ho uslyší.

„Mamííííí, slyšíš mě? Já jsem tady. Já budu horolezcem. Ho-ro-lez -cem!“ křičel z plných plic, nebo čím to ti mravenci dýchají.
Mravenečnice se vyděsila. Ten její kluk je ale třeštidlo. Aby se mu něco nestalo.
„Slez dolů!“
Mraveneček se zasnil. A co takhle kaskadér? Není to lepší? Možná, že je. Tak to ozkouším, jestli na to mám. Rozpéroval se, ráz, dva a – .

Co to ten kluk dělá? Zešílel?
„Neskákej z toho cukru! Neskákej z toho cukru!“ volala.
A tři.
„Uáááá, pomóóóc!“

A jak to bylo dál? To už ale, milé děti, znáte. Na závěr vám řeknu jen tolik, že bez Kubíka a karamelu bychom neměli „polámaného mravenečka“.