Pohádka Červánková princezna

Tam, kam lidské oko nedohlédne, vysoko nad mraky, je Červánkové království. Žije tam král a královna, jejich pět dětí, Červánkových princezen, a žijí tam jejich poddaní, sloužící i Červánkový lid. Tak právě tam a nikde jinde se stalo, že jedna z princezen,  Dayen to byla, slavila své osmnácté narozeniny. „Co by sis přála, holčičko, ke svým osmnáctinám?“ Ptala se se zájmem paní královna. „Poznat říši lidí, a možná tam i žít.“ Odpověděla Dayen, která lidský svět znala jen z vyprávění. „Ale Dayen, dcerko má, to bys už nebyla princezna! A nebyla bys nesmrtelná!“ Zděsila se královna. „Byla bys obyčejným člověkem.“

A tak dostala Dayen ke svým 18. narozeninám nové šaty, stříbrem vyšívané, střevíčky šité z ranní mlhy a krásný prstýnek s rudým kamínkem. „Ten kamínek je jako kapka lidské krve.“ Poznamenal pan král, když jí prstýnek navlékal na prsteníček. „Lidi mají krev? A na co ji mají?“ divila se princezna. A tak se dal pan král do vyprávění. Vysvětlil princezničce, že na rozdíl od nadpozemských bytostí máme my lidé krev, životadárnou tekutinu, bez které bychom zemřeli. „Chci mít krev!“ Řekla Dayen.

Uplynul rok a Dayen na svůj sen zapomněla. Tu přišel král s královnou za svou dcerou a řekli jí, že je nejvyšší čas, aby se provdala. „Tvým mužem bude pán Větrného království.“ Oznámili naší princezně. „Ale já ho neznám. Nechci si vzít, koho mi určíte.“ Řekla princezna. „Tak to už v nadpozemském světě chodí. Nikdo se tě nebude ptát, jestli krále chceš, nebo ne. To jen lidé si vybírají, jen oni věří na lásku.“ „Já na ni taky věřím.“ Řekla smutná Dayen.

Celý den si princezna hrála na zahradě. S nikým nemluvila, nejedla, trápila se. Tu k ní přišla královna: „Vím, dcerunko, jak se trápíš. Neměla bych, ale řeknu ti tajemství. Tvůj prstýnek, který jsi dostala ke svým osmnáctým narozeninám, je kouzelný. Hodíš-li ho do světa lidí a najde-li ho hodný člověk, musí to být ale chlapec, smíš se na den podívat do světa lidí. Dobře si to ale rozmysli! Den můžeš strávit mezi lidmi, pak se zas musíš vrátit sem, do Červánkového království.“ „A kdybych tam, maminko, chtěla zůstat?“ „To by se do tebe musel člověk zamilovat. Ty by ses pak také stala člověkem.“

Dayen si neměla co rozmýšlet. Když maminka odešla, sejmula prstýnek z prstíku a hodila ho dolů. Měsíc se nic nestalo. Po měsíci se v Červánkovém království chystaly zásnuby. Princezna mohla poprvé pohlédnout do očí starému Větrnému králi. Byl bohatý, draze oblečený, jeho tvář však byla jako kámen. Neusmál se a princezna z něj cítila jen chlad.

Prstýnek zatím ležel v lesním křoví u potůčku. Dvě děti si tu hrály, ale prstýnek neobjevily. V pravé poledne šel tudy Janek z chudé chalupy. Vypravil se do lesa na dříví, ale cesta ho zmohla tak, že usnul na břehu potůčku. Když vstal a šel se napít, zahlédl, jak se něco leskne v křoví. Polední sluníčko svítilo tak šikovně, že prstýnek zářil do všech stran. Poklekl k prstýnku, vzal ho do dlaně a… V tu chvíli všichni v Červánkovém království oněměli. Dayen, oděná v zásnubní šat, jim před očima zmizela. Janek se dívá, očím nevěří. Na druhém břehu stojí růžolící dívenka v krásných šatech, které se do lesa vůbec nehodí. I Dayen se diví, když pohlédne na Janka. Chlapec je mladý, krásný a v jeho očích září tisíce hvězdiček.

Do noci si ti dva vyprávěli. Janek už věděl, že se do princezny zamiloval. A Dayen začala mít ráda člověka.

Janek pozval Dayen do chudé chaloupky, kde žil se svou maminkou. Ta dívce dala prosté šaty, naučila ji vařit, poklízet ve světničce a starat se o vše, co by hospodyňka měla umět.

Tu noc Dayen šla se strachem spát. Bála se, že se bude muset vrátit zpět do Červánkového království, vzít si starého krále a žít věčně, ale bez lásky. Tu noc také zmizel kamínek z kouzelného prstýnku. Proměnil se v krev, která začala kolovat v dívčiných žilách. Dayen začali říkat obyčejně Dášo, vzala si Janka za manžela, měli spolu spoustu dětí a šťastní byli až do smrti.

A to je přeci víc, než žít věčně a nepoznat lásku.