Počítačové děti

Babička, netknutá počítačovou dobou, internetem a dalším, si povídala s mým synem:

„Když jsem já byla, Lukášku, jako ty, tak jsem byla téměř pořád venku. Moje maminka mě musela přemlouvat, abych šla domů. A ty pořád sedíš u televize nebo u toho hrozného počítače.“ Vyčítala babička vnoučkovi.

Syn se podíval na babičku: „Babičko, počítač vůbec není hrozný. Chceš si na něm zahrát hru?“

„Ne, nechci. Proč si nejdeš hrát hry s kamarády?“, ptala se babička.

„Ale já si hraju hry na počítači s kamarády!“, protestoval syn.

„A kdy?“, ptala se babička.

„Právě teď!“, řekl syn a sedl si ke stolu.

„Vždyť jsi tu sám!“, oponovala babička.

„Nejsem, právě tu je Věrka a Tomáš.“, řekl syn a ukázal na ikonky kamarádů, přestože neuměl ještě číst. Pod nimi si babička skutečně přečetla „Věrka“ a „Tomáš“.

„Ty umíš číst?“, ptala se babička.

„Ne, ještě ne. Vždyť chodím ještě do školky.“, odpověděl nerušeně syn.

„Ale proč nejdeš běhat a skákat?“, zeptala se babička. Syn přepnul na jinou hru. V té se i běhalo, i skákalo. Babička byla zklamaná.

„Ale v mojí době jsem si s kamarády hrála na živo.“, řekla babička.

„V mojí době,“ řekl syn a pozvedl prst tak, jak to dělává babička „se děti setkávají na facebooku nebo chatují.“, řekl syn, přičemž vyslovil slovo „chatují“ tak, jak se píše.

Babička ožila. „Vy jezdíte na chatu? A kam?“, otočila se na mě. Jaké bylo její zklamání, když zjistila, že ono „chatování“ je opět jen elektronická komunikace.

Ten den od nás babička odcházela se zklamáním. Zaslechla jsem jen, jak si mrmlá pod nosem: „Sedí to u bedny a říká, že je s kamarády. Jezdí na chatu, a ona to je zase jen ta bedna. Jsem zvědavá, kdy bude místo oběda mít program s kuřaty.“ Bylo mi jí líto. Ale také mého syna mi bylo líto. Narodil se do zlé doby, kdy počítač vládne světu a děti se neumí už tak bavit, jako dříve.