Pláč dítěte

Děti potřebují vědět, že jejich pocity jsou pro okolí důležité. I ty negativní by měly být brány vážně. Je potřebné umět utišit plačící dítě a sdílet s ním každý jeho smutek. Existují věty, které běžně vyslovujeme a míníme je v dobrém, jenže ony přesto příliš dobré nejsou. Jednou z nich je věta: “To přece nic není!” Kolikrát už jste ji svému dítěti řekli?

Rozdíly v zacházení s miminky a většími dětmi 

Sdělená starost, poloviční starost. Sdělená radost, dvojnásobná radost. Když děti najdou spřízněnou duši, naplňuje se u nich tahle dávná životní moudrost dokonale. Se sdílením smíchu a legrace jako rodiče tolik problémů nemíváme. Ale s poskytováním útěchy? To už je horší. U kojenců a miminek jsme se trochu polepšili. Jednak nám to skrze média radí vědci, a tak víme, že nejmenší děti nemáme nechat dlouho plakat. Ale hlavně nám to napovídá sama příroda: Pláč miminek není pro dospělé ucho snesitelný. Spontánně je bereme do náručí, chováme je, houpeme, hladíme. Čím to je, že bereme slzy starších dětí na lehkou váhu nebo se vůči nim dokonce negativně vymezujeme? Je to dáno geneticky, protože kojenec je dosud zcela bezbranný, takže pláč vnímáme jako jeho jedinou zbraň i prostředek komunikace s žádostí o pokrm, teplo, přebalení? Máme u starších dětí pocit, že už by prostě měly být odolnější, samostatnější, statečnější? Rozumem se my dospělí oháníme často. A v tom to právě je. Poskytování útěchy nesouvisí s věděním, odhadem ani s jinými racionálními pochody. Nejde při něm ani o automatické řešení potíží, ani o mírnění ran. Jde hlavně o to umět projevit empatii a dovolit dítěti, ať si postěžuje a odventiluje své trápení.

O dětech je známo, že ať dělají cokoliv, dělají to naplno. Když pláčí, obvykle k tomu ze svého pohledu mají nějaký důvod: něco je bolí, z něčeho jsou zklamané, polekané, naštvané. Přetvařovat se povětšinou ještě neumí, a tak právě reakce nás dospělých je do značné míry učí, jak se vyplácí či nevyplácí opravdovost v emocích, jaká reakce je na místě a jaká už ne, a jaký je rozdíl, zda našim pocitům je anebo není  nasloucháno. Na našem chování tudíž také záleží, jakou bude mít dítě důvěru k nám jako rodičům i k okolnímu světu.

Dá se to zvládnout 

Pokud se jako rodiče dostaneme do situace, že dítě potřebuje naši pomoc, je dobré se řídit několika jednoduchými pravidly:

Snažme se reagovat na dětský pláč. I když nám rve uši nebo nám připadá přehnaný, ovládněme se a snažme se zachovat klid. Vytáhněme kapesník, mějme po ruce náplast, nejlépe nějakou s obrázkem, buďme připraveni na poskytnutí vřelého objetí.

Pěstujme rituály. Pro praktickou útěchu jsou velmi užitečné. Pro dítě je významné, když ví, že mu např. každé zranění bude pofoukáno.

Nezaplétejme se do vlastních slibů. Svou útěchu stavme na pravdě. Neslibujme, co nemůžeme dodržet. Odřené kolínko už druhý den bolet nemusí, ale sešívaná rána na čele se bude chvíli hojit. Pak je lepší říci, že to pan doktor pěkně zašil, bude to ještě trochu bolet a pak i pár dní svědit, ale pak se vyndají stehy a brzy na bolest se zapomene.

Nelžeme a buďme důslední. Někdy se dítě zlobí v situacích, které mu způsobila naše výchovná opatření. V takových buďme otevření:”Ne, ten bonbón ti nedám, protože by se ti zkazily zuby. Není zdravé, abys takové věci jedl!”

Zohledňujme mimořádné situace. Některé události jsou pro dítě obzvláště stresující (pobyt v nemocnici, stěhování, úmrtí blízké osoby…). Větší krize vyžadují speciální péči. Nesnažme se jako rodiče před problémy uhýbat nebo je přehazovat na odborníky. O všem s dítětem sami otevřeně hovořme, a když vidíme, že trpí zvýšenou mírou úzkosti, věnujme mu mimořádnou pozornost.

Nepřetvařujme se. Pokud se krize nějakým způsobem týká i nás dospělých, snažme se své pocity dítěti zprostředkovat pravdivě, ale tak, abychom ho zbytečně ještě víc nezatěžovali. A nezapomínejme, že útěchu nejlépe poskytují ti, kdo o ni sami umějí požádat. Bolest i problémy jsou nedílnou součástí lidského bytí a nezbývá, než jimi, když přijdou, projít. To je ostatně téma, které všichni zpracováváme po celý život, bez ohledu na věk.

Zdroj

Časopis – Rodiče (07-08/2009)