Perličky našich nejmenších

Vážení,
ráda bych se s Vámi také podělila o výroky svého syna.

Se synem jsme pravidelně chodívali kolem hřbitova, protože tudy vedla cesta k mým rodičům. Jednou jsme zase šli navštívit babičku a dědu, když syn, tehdy asi dvouletý, ze sebe s jásotem vypravil: „Mami, já už vím, co to je,“ a vítězoslavně ukázal na hřbitov  „tady bydlí mrtví!“

Naše rodina je celá nekuřácká. Syn vyrůstal v tom, že kouření je nezdravé. Jednou šli jsme opět na procházku, když před námi šel muž se zapálenou cigaretou. Lukáš si muže všiml a nahlas mi řekl: „Mami, ten pán asi brzy umře!“ Muž se ohlédl po malém chlapci, ale pokračoval v chůzi dál. Já syna napomenula, aby byl zticha, když mi odpověděl: „Jo, dostane rakovinu a umře.“ Muž kouření nezanechal, ale pro jistotu zrychlil krok. Možná, aby ho ta zubatá tak rychle nedohonila J.

A do třetice další z povedených výroků mého syna: Dlouhou dobu chtěl být malý Lukášek kosmonautem. Pak jsme navštívili výstavu Darkovská lípa, což je výstava u nás v lázních se soutěží ve vyřezávání soch z lipového dřeva. Syn byl výtvory unesen. Večer, než usnul, mi pošeptal do ucha: „Maminko, já už vím, co budu dělat, až budu velký. Já budu vyřezávat ze dřeva móóóc pěkné věci a budu  móóóc bohatý.“ Pak se na mě podíval svýma bezelstnýma očima a dodal: „Neboj, já ti taky nějaké peníze dám, jestli budeš ještě žít.“

Co k tomu dodat? Snad jen, že dětství je sladkým obdobím života nás všech a my rodiče rádi vzpomínáme na čas, kdy naše děti byly malými miminky.

S pozdravem čtenářka
Pavla Kroupová