Pečeme

Pečeme

… aneb antistres v praxi

Poprvé jsem úplně sama začala péct vánoční cukroví až poté, co se mi narodily děti. Idylická představa mrňavých prstíčků hňácajícácích těsto za zvuků vánočních koled. Nevím, kde jsem na tuhle blbost přišla.

Letos měly být první na řadě perníčky. Kluci je v nejrůznějších podobách dostávali na mikulášských a adventních akcích a pravidelně se o ně servali. Těsto jsem tedy šudlila z dvojitého množství surovin než bylo uvedeno v receptu. Nevím, zda jsem něco špatně vynásobila nebo zda jsem ve stresu nedostatečně citlivě hnětla. Bylo za deset minut dvanáct, Davídek spal a já slíbila Robčovi, že pro něj do školky přijdeme „po o“. Pak nebuďte ve stresu… Prostě, těsto sice vonělo a chutnalo, ale absolutně odmítalo splynout v jednolitou konzistentní hmotu, z níž by bylo možno vyválet placku. Za minutu dvanáct se mi podařilo splácnout jakous takous hroudu, vzbudit Davídka („Padá sníh! Do školky pojedem na sáňkách!“) a po půlcentimetrovém poprašku dodřít sáně až ke školce.

Zadoufala jsem, že když těsto nechám přes noc odpočnout v chladném špajzu, přestane vzdorovat a bude vůči mé snaze o vánoční atmosféru o něco vstřícnější.

Nebylo. Marné pokusy rozválet jej do placky vedly k postupnému udrolování různě velkých hrudek, které jsem s přibývajícím vztekem připlácávala zpět, aby se po dalším přitlačení válečku opět mohly urvat. Kluci kolem mě nervózně podupávali, protože jsem jim slíbila, že budou vykrajovat. Poté, co jsem vyrobila jakous takous placku zcela nerovnoměrné tloušťky zato však velmi rovnoměrně prošpikovanou krátery, jsem zkontrolovala troubu a sáhla do skříňky pro vykrajovačky. „Sakra! Kde jsou ty vykrajovátka?!“ „Přece v pokojíčku v šuplíku.“ bezelstně odvětil Robča „Vykrajujeme s nima plastelínu“. Našli jsem sněhuláka, autíčko a zvonek. Oškrábali zbytky plastelíny a pustili se do vykrajování.

„Mami, tomu sněhulákovi upadla ruka“ „Tak ho dáme bokem, zkus to znovu a hodně přitlač.“ děla jsem trpělivě pozorujíc několikátý Robův pokus. Postupně jsem vzdala představu krásného cukroví. Třeba bude aspoň chutné. Vedle sněhuláků s udrolenýma rukama se postupně začali objevovat autíčka bez koleček a zvonečky bez srdcí. Máme i pár sněhuláků bez hlav.

„Škajedý sou.“, přišel naše dílo zkontrolovat Davídek a jednoho bezhlavého sněhulajdu nacpal do pusy. Překvapeně zvedl obočí.“Bodý, móc bodý sou“. Do každé ručičky popadl jeden zvoneček a důstojně odkráčel zpět k Bolkovi a Lolkovi.

A v tu chvíli jsem si uvědomila, proč prostě nemám šanci se zhroutit. Seknout sebou, hystericky ječet a skončit v blázinci. Pánbůh mi potvora sice nenadělil alkoholovou záklopku, takže když někdy náhodou piju, tak poctivě a do mrtva. Zato mi ale nadělil záklopku stresovou. Ve chvílích, kdy už mám pocit, že to prostě musí přijít, že už víc nevydržím (perníčky jsou samozřejmě jen velejemný příklad vypjaté situace), najednou mi to v hlavě přepne do absolutní pohody. „Co  tě nezabije, to tě posílí“, řekl by klasik.

Při pohledu na cukroví, jehož povrch ze všeho nejvíc připomínal polní cestu po několika měsících sucha, jsem se musela začít smát.

Možná mi někdo nahoře chtěl vzkázat, že Vánoce nejsou o povrchní dokonalosti, ale o něčem daleko hlubším. Kluci se svorně posadili každý z jedné strany plechu a ládovali jednoho perníkového paskřivce za druhým. Voňavé teplé blaho. Jeden z okamžiků, kvůli kterým bych občas chtěla zastavit čas.

Autor: Eva Kneblová, www.facebook.com/spoluajinak