Nutnost úsměvu v rodinném životě

Úsměv je projev duševní i tělesné pohody, projev blaha. Rodiče čekají s napětím na první úsměv svého dítěte a nikdy na něj nezapomenou. Úsměv je projev kladného citu, sympatie, projev příznivého vztahu k osobě nebo k věci, které úsměv platí. A v prvním úsměvu vidí rodiče první projev lásky dítěte. Pediatři a psychologové je ovšem vyvádějí z omylu. Tvrdí, že dítě se usmívá takřka od narození a není schopno v mezích rozvoje svého nervového ústředí navazovat kontakt s kýmkoli a reagovat uvědoměle na situaci úsměvem. V tomto brzkém stádiu vývoje je úsměv pouze náhodné stažení mimických svalů, či odpozorovaný a napodobený výraz tváře rodičů, kteří s úsměvem k dítěti přicházejí.

Nelze přesně říci, kdy se dětská tvář rozzáří tím pravým, uvědomělým úsměvem. Některé informace uvádějí 4. měsíc. Není už náhodný ani napodobený. Náhle cítíme, že byl navázán první duševní kontakt s dítětem. Život jde dál a po úsměvu příjde hlasitý smích střídající se s pláčem. V batolecím věku křiku a pláče ubývá, člověk začíná myslet. Jeho city jsou však velmi labilní. Křičí nebo se zlobí, ale dá se velice snadno odvést jiným vjemem do úsměvné pohody. A naopak. Až v předškolním věku se dítě učí svoje city lépe ovládat.

Dítě prahne po veselé situaci, ovšem je stále náročnější u něj úsměv či smích vyvolat. V dětském projevu citu se víc a víc uplatňuje typ osobnosti, který dítě zdědilo. Jedno dítě je vzrušivější, jiné zase flegmatičtější. Ať už jsou projevy bouřlivé nebo tlumenější, jedno je jisté, každé normální a dobře ošetřované dítě je radostné. Prvotní radostná odezva se může zkazit nerozumnou výchovou. Např. přesycenost hračkami, může způsobit, že dítě na novou hračku nereaguje radostně, ale kritickým pohledem a nakonec ji odloží. Chybné je také dávat hračky dětem, ke kterým ještě nedorostlo, které dostalo předčasně. Takové hračky raději uschovejme, aby se z nich dítě mohlo radovat později. Vývoj a udržení radostnosti je nezbytné pro celkový vývoj.

Další faktor ovlivňující radost dítěte, uvedu na příkladu: dítě utrhne mamince kytičku, kterou jí podává plné očekávání v usmolené ručičce. Maminka nejen že neprojeví vděčnost, ale ani radost a v nejhorším případě ještě podrobí kytku kritice. Nadšený výraz dítěte se vytratí a dítě nechápe proč maminka nemá radost. Pokud se u rodičů s takovými reakcemi setká častěji, je zraněno ve svých citech, uvědomuje si to a stává se uzavřenějším.

K pocitu blaha a štěstí dítěte je třeba také úsměv a radosti rodičů a okolí. Dospělí ovšem mají své starosti. Žijí ve stálém spěchu a pod tlakem denních povinností. Kde vzít potom úsměv? Ale naše děti mají právo na náš úsměv! Bez něho nemohou vyrůst ve zdravé jedince. Je třeba se umět odprostit od starostí a napětí v zaměstnání a naučit se uvolnit. Je – li nám spíše do pláče nebo máme – li blíže ke vzteku než k radosti, zkusme přesto na své tváři úsměv vykouzlit. Je to pro dobro celé rodiny. Celá rodina se rozzáří – přišel člověk, který nás má rád, který přináší radost a který bude také radost sklízet. A pokud už jsme někdy tak utahaní a prahneme po soucitu a politování, nechtějme toto od dětí. Nejsou toho ještě schopny. Soucit, politování či povzbuzení může poskytnout pouze dospělý člověk. K tomu vaše dítě teprve doroste, ale aby k tomu dorostlo, aby mělo nerušený radostný život, potřebuje nyní všechno vaše sebezapření, všechno vaše úsilí.

Zdroj: Mudr. M. Klímová – Fugnerová, Citová výchova v rodině