Neznáte paní tuto holčičku?

Stalo se nám to na dušičky. Ráno jsme vyrazili na cestu k babičce, kde se ten den konala malá rodinná oslava. Spěchám s kočárkem na nízkopodlažní autobus, který má za několik minut jet, když v tom uslyším starší paní, venčící pejska, a za ruku držící malou asi tříletou holčičku, jak na mě volá: ” Paní, neznáte náhodou tuto holčičku?”  Prý ji našla, jak sama sedí na malém dětském hřišti a chtěla maminku. Po mamince se ale zem slehla. Mám pochopení pro tuto paní, že mě oslovila, neboť mám sama roční dítě a maminky s malými dětmi se tady z velkého i malého dětského hřiště znají, alespoň od vidění. Ovšem tuto holčičku jsem neznala a také to hned sděluju. Nechci je tady nechat napospas, oslava počká, tak obě dvě z holčičky dolujeme, jak se jmenuje, kde bydlí a kam šla maminka. Kloudné slovo z ní nemůžeme dostat, za chvíli ale vysouká ze sebe svoje jméno a jméno sestřičky, to je nám sice “houby platný”, ale aspoň něco, vzápětí oznamuje, že šla maminka do Penny. Jdem tedy do Penny, já s kočárkem stepuji před pokladnami a paní řekne pokladní, že jen projdou, aby našli maminku. Maminka v Penny nebyla a k nám se přidá jeden starší pán, který si všiml, jak z holčičky dolujeme adresu.  ” Zavolejte Městskou Policii, doporučuju to, mě se to už jednou stalo”  radí nám. To už mě taky napadlo a tak hned vytáčím číslo. Ještě před tím se ale rozhlížím, jestli přeci jenom nezahlédnu nějakou osobu, která by mohla hledat svoje dítě. Nikde nikdo. Všichni lidé  okolo jdou pokojně za svým. Volám. Čekáme na policajty a já zatím beru holčičku do náruče, protože začala plakat. Utěšuju jí. Moje dítě sedí v kočárku jako beránek, tak můžu v klidu chovat. Pak vyjde další paní ” Tak co, už se maminka našla?” ” Ne, já nejsem maminka, já ji jenom uklidňuju, my čekáme na policii.” Pán tuto paní představí jako svou manželku.  Holčička se v mém náručí zklidnila, to mě potěšilo, ale víc by mě potěšilo, kdyby se objevila matka. Městská policie je na místě za deset minut. Řeknu holčičce, že tito pánové jí pomůžou najít maminku a loučím se s ní, že se určitě někdy potkáme na hřišti a budem si hrát.

Tento příběh by měl být motivací pro všechny maminky, aby nespouštěly ze svých dětí oči ani na minutu. Některé děti jsou nesmírně zvědavé, vynalézavé a dobrodružné a nikdy člověk neví, co je napadne. Když se vám stane, že se vám přeci jenom dítě ztratí, prohledejte důkladně okolí, dětská hřiště, obchody, školky, nebojte se zeptat kolemjdoucího i zdánlivě nepravděpodobného, zazvoňte na sousedy, kontaktujte rodiče, se kterými se vaše dítě kamarádí, když nic nepomůže, volejte Policii. Naučte svoje dítě říkat celé jméno a příjmení a jeho bydliště, ovšem u adresy zase pozor, aby adresu nesdělovalo každému na potkání, v dnešní době by se to nemuselo vyplatit. Bezpečnost dětí by pro maminky mělo být prioritou.