Neverbální komunikace v raném věku dítěte

Neverbální komunikace v raném věku dítěte představuje hlavní dorozumívací kanál mezi dítětem a osobami v jeho okolí. Záměrné pohyby dítěte pomáhají získávat pozornost osob v okolí a dítě se může dělit s osobami o svoje potřeby, pocity i obavy.

Neverbální komunikace dává možnost dítěti vyjádřit se mnohem dříve, než se naučí komunikovat verbálně. Osoby v okolí dítěte mohou pomocí neverbální komunikace dítěte usuzovat a sledovat sociální, emoční a kognitivní vývoj dítěte. Se schopností vysílat neverbální signály a rozumět jim se nerodíme, ale osvojujeme si je v dětství. Děti se musí naučit emoční inteligenci, pravidla komunikace, např. pravidlo rovnováhy (rovnováha v sociálních vztazích a neverbální signály působící na rovnováhu), pravidla upravující chování (např. dítě se naučí uhýbat pohledem až ve 4 letech), pravidla způsobu komunikace s vrstevníky nebo s dospělými.

Neverbální komunikace je prostředek dítěte k interakci s ostatními lidmi. Schopnost účinné komunikace je významná pro každý aspekt našeho života. Komunikace s dětmi je jednou z důležitých součástí péče o děti. Vzájemná komunikace pomáhá dětem se rozvíjet a růst. Interakce je důležitá pro sociální, emoční i kognitivní vývoj. Aby byl vývoj akcelerující, je potřeba, aby osoby v okolí dítěte vnímali a reagovaly na jeho signály. Např. pláč může mít spoustu významů, liší se zvukem pláče, pohybem rtů, třením uší při pláči.

Doherty-Sneddon (2005) uvádí zásady při komunikaci s dětmi. Jsou to:

• Záměrnost: V raném dětství, zejména v prvních měsících života dítěte, získáváme informace od dítěte neúmyslně. S přibývajícími měsíci získáváme informace od dítěte i z neverbálního chování. Veškeré chování v sobě nese informaci, ale samotná reakce na první pokusy o záměrnou komunikaci podporuje rozvoj komunikačních schopností dítěte.
• Vizuální signály: Vizuální komunikační kontext umožňuje uskutečnit interakci a vysílat neverbální signály (pohledy, gestikulace rukou aj.), je základem schopnosti dítěte sdělovat svému okolí své myšlenky a pocity a současně porozumět ostatním lidem. Vizuální signály umožňují pozorovat emoční, kognitivní i fyziologické stavy dítěte.
• Vrozenost komunikace: Děti se rodí s předpoklady nebo s dovednostmi ke komunikaci, které jsou ovlivněny zkušenostmi dítěte.
• Komunikace je naučená: Přesto, že se každé dítě rodí s genetickou výbavou, která se rozvine a dá předpoklady vzniku komunikace, naplnění je značně ovlivněno zkušenostmi dítěte, které pak mají vliv na komunikaci jedince v dospělém věku. Kvalitní mezilidské interakce umožňují dětem používat a rozvíjet komunikační dovednosti.
• Pozornost dospělých osob: Z dětských signálů nezíská dospělá osoba žádnou informaci, pakliže jim nebude věnovat dostatečnou pozornost. Zásadním předpokladem citlivosti vůči dětským potřebám je vnímavost.
• Schopnost reakce: Bez schopnosti reagování není možné dosáhnout kvalitní komunikace s dětmi. Schopnost reakce zahrnuje jak časové hledisko, tak způsob reagování na signály dítěte. Tato zásada je důležitá pro získání sebejistoty dítěte.
• Opora: Opora neboli pomoc dospělého, kterou prokazuje při vzájemné dorozumívání.

Horňáková a kol. (2005) doplňují zásady komunikace s dětmi o:

• Komunikaci z očí do očí, tváří v tvář: Při komunikaci s dítětem je vhodné komunikovat vsedě, nebo si ho položit na klín, aby dítě vidělo do tváře osoby, se kterou komunikuje. Může tak lépe vidět zaměření pohledu, pohyby rtů a jazyka. Na druhé straně může i druhá osoba více vnímat dítě, např. cítit zrychlený dech při pocitu štěstí, sledovat jeho zaměření pohledu.
• Neukvapovat se, ale čekat: Osoby v okolí dítěte by měly počkat na reakci dítěte. Dle výzkumů čekají osoby v okolí dítěte na reakci 1 sekundu, přitom dítě, které se učí komunikovat se svým okolím, potřebuje mnohem více času. Čekání dá dítěti možnost vyjádřit se svým způsobem.
• Sledovat zájem dítěte: Dítě, které se o něco zajímá, sleduje, myslí na danou věc. Tuto situaci je vhodné použít ke komunikaci, dítěti se zvyšuje motivace ke komunikaci.
• Opakování: Dítě se učí novým věcem, včetně osvojování si komunikace, pomocí opakování.
• Řeč těla – gesta: Pomocí neverbálních projevů, gest, je dítě schopno přesněji pochopit význam sděleného a naučí se samo neverbálně komunikovat.
• Vyladění se na úroveň komunikace dítěte: Dítěti je nutné přizpůsobit tempo komunikace i délku komunikačního aktu.
• Výměna rolí: Komunikovat neznamená pouze sdělovat komunikantovi, ale také sdílet, naslouchat. Výměnu rolí při komunikaci si dítě musí osvojit v průběhu osvojování si komunikace se svým okolím.
• Interpretace: Pomocí interpretace komunikačních pokusů dítěte si dítě začíná uvědomovat, že ho okolí poslouchá, že ovlivňuje okolí a snaží se mu porozumět. Zvláště důležitá je interpretace v době, kdy dítě přechází od nezáměrné komunikace k záměrné, asi v 8 měsících.
• Napodobování: Napodobováním pohybů těla a rukou, výrazů tváře či zvuků se rozvíjí u dítěte záměrná komunikace, komunikační schopnosti či porozumění.
• Správný komunikační vzor: Dítě napodobuje osoby ve svém okolí, včetně komunikace.

Přestože osvojování si mezilidského dorozumění a porozumění si pomocí jazyka trvá celý život, k nejdynamičtější fázi rozvoje jazykových kompetencí patří období od prvního pláče novorozeněte po první slova.

Rané kontakty s rodiči či s lidmi v okolí dítěte, vrozené vlohy, zkušenosti a vývojové procesy, spolu ovlivňují emocionální povahu dítěte, která se pak odrazí i na jeho projevech, včetně neverbálních. Všichni lidé se rodí s biologickými reakcemi na podněty (s pocity a signály), které se pak podílejí na komunikaci i motivaci, navzájem spolu reagují, kombinují se zkušenostmi a předurčují jak jednáme.