Netradiční šperkovnice

Na zahradě máme velký kompostér. Když jsem do něj šla minule vyhodit slupky z brambor a další odpad z kuchyně, zeptala se mě dcerka Lucinka: „Mami, co se tam všechno dává?“ A tak jsem jí začala vyjmenovávat, co patří do kompostu: „Slupky od brambor, jablíček, cibule, plevel a kytičky, kůra ze stromů, piliny a další. Víš přece, že tam dávám vše, co k ničemu není, co nepotřebujeme?“ Zeptala jsem se nakonec a dcera byla spokojená.

Druhý den večer jsem se chystala s manželem do divadla. Děti byly u babičky a já si chtěla k oblíbeným šatům připnout svůj krásný náhrdelník, ale nemohla jsem ho najít.
„Nevíš, kde mám ten zlatý náhrdelník?“, zeptala jsem se manžela. Ten jen pohodil rukou: „Já ti ho snad nosím?“ A tak jsem se do divadla vypravila s řetízkem se zlatým přívěskem. Ale náhrdelník mi nešel z hlavy. Prohledala jsem celou místnost, dokonce jsem i odsunula nábytek, jestli za něj nezapadl, ale náhrdelník jsem nenašla. Pak se mi ztratil prstýnek. Šla jsem vařit a položila jsem si prstýnek na stoleček v ložnici. Večer na stolku nebyl. Hledala jsem a hledala, ale šperky se mi ztrácely dál. Nejen zlaté, ztrácela se mi i bižuterie. „Nemůžeme tu mít straku?“, ptala jsem se manžela a dívala se z okna. Pod střechou máme pravidelně vlaštovčí hnízdo a na zahradě hnízdí i sýkorky. A ten rok poprvé se uhnízdili kosáci na našem balkóně. Jsme v obležení ptáků, tak proč by nemohla odněkud přiletět straka a vzít mi ze stolečku šperky? Nedalo mi to spát. Šperky jsem postrádala. Manželovi to ale bylo jedno.

Zase jsem pracovala na zahrádce a děti mi „pomáhaly“. No, víc práci přidělávaly, ale já byla ráda, že je mám na očích. Plela jsem záhon, když manžel přišel z práce, přivítal se s námi a vzal velký kýbl s plevelem. Šel ho odnést na kompost. Za chvilku mě ale volal, abych se šla na něco podívat. Lucinka odběhla domů a já šla ke kompostéru, z kterého manžel právě vytahoval všechny šperky, které se mi v poslední době ztratily. „Tak přece straka!“, vykřikla jsem nadšením a přebírala své poklady od manžela. Manžel zamítavě kroutil hlavou: „Už jsi viděla straku, která si zobákem otevře kompostér a hodí do něj tvé cetky?“, zeptal se ještě. Bylo to skutečně divné. Ale jak se šperky dostaly do kompostéru? „Zeptej se dětí.“, řekl ještě manžel. Naše děti ví, že mi nesmí šahat na věci, které nejsou jejich. A vždy toto pravidlo dodržovaly. Přesto jsem se zeptala syna, jestli o tom nic neví. Nevěděl. A tak jsem se vydala za mladší Lucinkou, která si najednou hrála ve svém pokojíku s panenkami. „Lucinko, nevzala jsi moje prstýnky a moje řetízky a neodnesla jsi je do kompostéru?“ Lucinka sklopila oči a mně bylo jasné, že mám pachatele. A tak jsem se místo nadávání ptala dcery, jak si to mohla dovolit a proč moje šperky hodila do kompostéru. Dcera mi vysvětlila: „Maminko, víš, jak jsi mi říkala, že se tam dávají věci, které nepotřebujeme a které jsou k ničemu? A tatínek pak nadával, že se všude válí cetky, že překáží a k ničemu nejsou.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Tak jsem si myslela, že taky patří do kompostéru…“

A tak jsem poučila dceru, co je a co není nepotřebné a na co smí a na co nesmí šahat. A poučila jsem také manžela. Ten se zalekl, až když jsem mu řekla, že příště nazvu nepotřebnou jeho vrtačku a ostatní nářadí, na kterém lpí. Od té doby se u nás hází do kompostéru jen skutečně nepotřebné věci, které tam patří.