Nepodceňujte batolata (aneb babiččiny rady)

Ano. A budete překvapeni, někdy užasnete, co takové tříleté batole dokáže a zvládne. Povím vám zde moji zkušenost s naší dcerou, když jí byly tři roky. (Dnes je sama maminkou a já tedy babičkou jejího Kryštofa Adama).

Tehdy starší dcerka chodila do třetí třídy a my (parta nadšenců) jsme založili školní divadlo. Nikdy bych do té doby nevěřila, jaká to je dřina věnovat se dětem. Jednoduše si Vás vezmou celého, člověk je jak vyždímaný. Ale dlužno říci, že to je zároveň veliké štěstí, přijmou-li Vás za svého. A tak jsme se všichni dospěláci rozdávali beze zbytku a stejně bezostyšně jako děti jsme si i užívali. Nároky byly veliké. Ono se řekne leccos, ale potom ty důsledky! Děti neznají kompromis:”Hovoříš o toleranci?” “Ukaž, jak jsi tolerantní!” “Říkáš, že se nesmí lhát?” “Sám říkej pokaždé pravdu!” Prostě – děti nás začaly tvrdě vychovávat. A tak trošičku i my je. Oběma stranám to šlo docela k duhu. Scházeli jsme se jednou týdně. Velkou starost mi ale dělalo, co s naší Julou. Neměli jsme v Praze nikoho, kdo by ji vždy ve čtvrtek vyzvedl ze školky a postaral se o ni. Nezbylo než ji brát na zkoušky Modráčku s sebou. Bála jsem se: “Nebude tam rušit?” Jula to ale vyřešila s bezprostřední samozřejmostí. Automaticky se zařadila mezi ostatní děti, na slovo poslouchala pokyny vedoucích a brala vše nadmíru vážně. Když jsme zjistili, že odposlouchala procvičované texty a umí je, rozhodli jsme se přidělit i jí menší role. 

Přidělování rolí u každé nové hry, to byl obřad. Mezi dětmi byla zvědavost, co tentokrát na ně vyšlo. Přála bych vám vidět tříletou Julču, když jsem přečetla: “Nezbedné děvčátko Katka – Julie“. Celá rozzářená se zvedla a důležitě si ke mně i ona přišla pro lísteček s textem své role, ne delší než tři věty. Tím bylo o další členku souboru více.

Ale úplně nejšťastnější Jula byla, když jsme přišli zahrát do její školky. Těšila se, že bude středem pozornosti mezi svými spolužáky. Nám to však dělalo starost. Kluci – „čtvrťáci“ – se nedovedli smířit s představením, složeném z Hrubínových říkánek pro nejmenší. Připadalo jim to pod jejich chlapskou úroveň, recitovat takové dětinské verše. Museli jsme jim pracně vysvětlovat, že se to jejich cti nedotkne, ba naopak, že udělají malým kamarádům radost. Nakonec to uznali. Když recitovali: “Naše Kačka, ta je hloupá, nejraděj se sama houpá”, dokonce s chutí při tom Julku pohoupali.

Když se přiblížily prázdniny, začali jsme uvažovat o letním putovním táboře. Předtím jsme však absolvovali víkendové soustředění, kde jsme si vzali za úkol dopilovat poslední detaily našeho představení. Okolí Lužnice je pověstné svými komářími hejny a zde, zde jich byly mraky. Nevím, kde do té doby ty mršky číhaly, ale sneslo se jich požehnaně. Člověk se neubránil, ani když se do spacáku schoval i s hlavou. Hrozně dopadla Julča. Když jsem ji ráno přivedla do školky, z obavy, že neprojde ranním filtrem, jsem hned ode dveří hlásila učitelce: “To nejsou neštovice, paní učitelko, to ji jen poštípali komáři!” Naštěstí mi ta dobrá žena uvěřila.

A ještě poslední soustředění, na které jsme vyrazili – pro zpestření – na kolech. Malá Julča, spokojeně trůnící na sedačce, a za kterou šlapal táta, kterého kibicovala a hrála s ním hru zvanou “Formule 1″, měla největší zážitek, když vlastní matku slyšela při jízdě z prudkého kopce zoufale volat: Maminkóó, pomóóc!”. Nejen Jula si to trůnila na sedátku. Další vedoucí Míra zase vezl na soustředění svého, stejně jako Julča malého, Šimona. V našem občasníku se o nich psalo:

Ze sportu: Vrcholně sportovní výkon podali Jula a Šimon. V sedačce na rámu kola vydrželi sedět plných 30 km a překonali tak čtvrt století starý rekord tříletého Angličana Johna Bromforda o celé tři kilometry. Jula cestou dokonce zvonila (na pusu).

Na soustředění jsme usoudili, že bude dobré naše představení veřejně předvést. Domluvili jsme v místním domově důchodců, že ještě v neděli před odjezdem přijdeme a staroušky potěšíme. Našim dětem tato symbióza jen prospěje.

Jak jsem ale mohla tušit, že by to pro nás, pro mě a mého muže, mohlo mít i nedozírné následky? Po návratu ze soustředění naše prťavá Jula majetnicky obhlížela byt a mumlala co, jak a kde bude mít. Když jsme se jí zeptali, “A kde budeme my, zlato?” zamrazilo nás: “Vy budete přece v domově důchodců,” a hotovo. Podívali jsme se na sebe a pak vyprskli. To bezelstné robě došlo k závěru, vidíc poprvé v životě tolik dědoušků a babiček pohromadě, že to je na světě již tak zařízené: “Jsi starý? Šup do domova důchodců. Tam se budeš mít dobře. Vaří tam voňavé kafe, mají dobré vánočky a děti jim tam chodí zahrát divadlo.” Ty má prostoto! Museli jsme ji včas vyvést z omylu a uhájit si tak své bydlo.

Horečné přípravy tábora vrcholily. Vezměte v úvahu, že my jsme nepakovali pouze celý tábor, ale i celou naši rodinu. No hrůza to byla. A uprostřed všeho toho rumraje a zmatků se důrazně ozvala naše malá Jula silným hlasem: “Tak pochová mě tady vůbec někdo?” O svá práva se přihlásila právě včas. Spadlo napětí, zasmáli jsme se, všeho nechali a s chutí ji pochovali. I na to se musí přece najít čas.

Náš putovní tábor nebyl jen tak obyčejný. Jako správní kočovní komedianti jsme měli vůz s plachtou, který táhl kůň Hanka. S koněm jel náš děda, můj tchán, který koňům rozuměl a byl pro každé dobrodružství. Teprve teď, sama babička v jeho tehdejším věku, to dovedu zcela docenit. Putovali jsme od letního dětského tábora ke druhému, vždy jsme za večeři, nocleh a snídani zahráli a pokračovali jsme v našem turné.

Jednoduché to vždy nebylo. Vyskytly se i problémy, ba co dím, přímo kritické situace. Jednou tak málem přišla o život malá Jula. Hráli jsme právě hříčku “Kouzlení”, ve které vystupují dva věšáky jako imaginární taťka a mamka. Jejich hlasy jsem pouštěla z magnetofonu do reproduktorů, které byly zavěšeny na nejbližší borovici. Hrajeme ostošest, vše se daří. Všichni se snaží, snaží se i naše Julka. Ale co čert nechtěl, v tomhle táboře bylo obtížné najít trochu větší rovinku. A tak se stalo, že se uprostřed hraní “taťka” nebezpečně zakýval a prásk – skácel se rovnou na sedící Julinku. Zkuste si to, nechat se prásknout s výšky do hlavy těžkým kovovým věšákem! Koukám – Jula podezřele zbledla a jdou na ni mdloby. “Probůh!” honí se mi hlavou a úzkost mi svírá hrdlo. Julu mezi tím rychle někdo popadl a odnesl pryč. Dodnes mě polije, když si vzpomenu na ten pocit hrůzy a bezmoci. Já ale musela dál pouštět magnetofon, hrálo se dál. Přitom jsem stále myslela na to, co je s Julou. Pot mi tekl čůrkem po páteři, ale snažila jsem se zachovat statečně a hlavně, aby herci nic na mně nepoznali. Dohráno! Vylítnu jako blesk a sháním se po své dceři. Našla jsem ji na marodce. Seděla na klíně zdravotníkovi zdejšího tábora, blaženě se tvářila, cucajíc bonbón, a očividně jí dělala ta péče, kterou jí všichni věnovali, dobře. “Uf,” oddychla jsem si zhluboka a občerstvila se i já nabídnutým bonbónem. Skutečně to ti herci nemají lehké,” říkala jsem si a foukala jsem Julince na bouli na čele.

Naše Jula vystupovala jako ostřílená herečka. Dokonce se ukázalo, že ovládá celý text a tak často byla ostatním cennou nápovědou. Nejen, že tehdy byla ještě mrňous, ale byla přitom zcela bezprostřední, což jí získávalo sympatie diváků. Pohybovala se se samozřejmostí na jevišti, bylo vidět, jak je vycepovaná a tak znala potřebné grify. Věděla, že se nemá otáčet zády k hledišti, že se herci nesmějí překrývat – prostě ovládala docela slušně tajemství jevištního pohybu. A navíc měla díky svému věku jednu nesmírnou výhodu: jako každý tříletý capart byla roztomilá. Velkým úspěchem byla tato její herecká příhoda: Jednou, uprostřed hraní se jí začalo chtít strašně na záchod. “Co dělat?” řekl by si dospělý. Ale Jula nezaváhala. V mezičase, kdy neměla žádný výstup a seděla na lavici mezi ostatními, vstala, správně, “po divadelnicku”, se přesunula na kraj jeviště, vykasala si sukýnku, přičapla k zemi a vyčůrala se do trávy. Na to se opět bezchybně vrátila na své místo. Tenkrát sklidila za svůj výkon veliký aplaus.

Jednou jsme se cestou zastavili ve voňavém borovém lese, abychom počkali na ostatní. Začali jsme s Michalem připravovat svačinu, než to hladové “stádo” dorazí. Čtvrťák Tonda měl na starosti Julu. Mažu chleby a poočku koukám na ty dva. Bylo to překvapení: vyčouhlý kluk-habán trpělivě, s pozorností a jemně pečuje o našeho benjamínka. Pozoruji, jak spolu budují z mechu a šišek stáje a z kamínků přistavují další hospodářská zařízení. Kdo by to do Tondy řekl? Věřím od té doby, že z něho bude bezvadný otec.

Ale je tu konec. Ráno tábor vstává dříve než jindy. Je třeba stihnout vlak. Já a manžel pojedeme autem s rekvizitami. Děda počká na smluveném místě na auto, které má odvézt naši klisničku. Všichni si ji ještě rychle pohladíme a odměníme ji nějakým pamlskem. Pak máváme, dokud vůz nezmizí za zatáčkou. Popřejeme ostatním šťastnou cestu a náš Fiátek si to frčí směr Praha.

Doma první moje cesta vede přímo do koupelny. Vymydlená, čistá a voňavá vyjdu na balkón. Venku u auta čeká „třeťák“ Příďa. Bydlí totiž přímo proti nám, přes ulici. Je učesaný, v čisťounké košili a čistých kraťasech. Jen kolena má pořádně umouněná. Dám se s ním do řeči. Chci se s ním podělit o své pocity z prvního kontaktu s civilizací. “Já už byla ve vaně. To ti je prima, prostě žůžo. Počkej, až se taky vykoupeš!” a koukám na jeho černá kolena. “Ale já už jsem se koupal,” upozorňuje mě Martin. Rychle jsme zacouvala zpátky do obýváku. Zajíkám se smíchy. Chvíli to trvá, než popadnu dech a mohu informovat i mého muže: “Průšvih. Přikrylovi Martina na první pokus neumyli!” a řehtáme se tomu společně. Přitom si myslím, jak ráda bych byla, aby se z Modráčků nikdy nepodařilo “smýt” naše divadelní putování. Pevně tomu chci věřit, že je poznamená navždy. Tak, jako nás a věřím, že i naši, tehdy tříletou, Julu.