Není prase jako prase

Často chodím se synem a psem na výšlapy do hor. Mamka mě vždy strašívá, že při našich výletech narazíme na vlka nebo medvěda a sami si nepomůžeme. Vždy jsme se jí jen smáli s tím, že vodíme našeho čtyřnohého ochránce, křížence Bena. Jednou jsme se zase vydali na celodenní výlet do hor. Cesta krásně utíkala, mamka nás při telefonním rozhovoru opět strašila vlkem nebo medvědem a my se jí smáli. Smáli jsme se až do chvíle, co se rozestoupily keře před námi, a my zůstali stát a němě jsme hleděli do očí obrovskému divokému kanci. I kanec zůstal stát a náš uštěkaný čtyřnohý ochránce přestal štěkat, stáhl ocas mezi zadní nohy a ustrašeně se schoval za nás.

Člověk si často říká, jak by se v takových situacích zachoval. My ale němě stáli a nedělali jsme vůbec nic. Ochromená úžasem jsem držela telefon, z kterého se ozýval mamčin hlas. To celé trvalo několik minut, pak divočák, tak, jak přišel, opět zmizel mezi keři. Syn jen vzdechl: „Mami, vidělas taky to prase?“ Jakpak bych neviděla, když stálo jen kousek od nás!

Mamka mezitím zavěsila v domnění, že vypadlo spojení. Když jsme spolu pak mluvily, ptala se na náš výlet. Řekla jsem jen, že jsme potkali něco mezi vlkem a medvědem….