Není muchomůrka jako muchomůrka

Byli jsme se synem v lese. Sbírali jsme houby a syn se rozčiloval, proč sbíráme jen ty “ošklivé” hnědé hřiby a krásné, červené tam necháváme. Vysvětlila jsem mu sice, že ty červené s tečkami jsou jedovaté muchomůrky a my bychom se jimi otrávili. Spokojil se s tím sice, přesto si pořád mrmlal pod nos: “Takové krásné, a jsou jedovaté.” Nešlo mu to do hlavy, jak les může vyprodukovat takové skvosty, které on ani nikdo jiný nesmí jíst.

Doma pak syn houby nechtěl jíst. Vyprávěl, že by rád zkusil ty červené krásné. A tak jsem mu uvařila dvě vajíčka na tvrdo, seřízla jejich spodky, postavila na talířek, nahoru jsem na každé vajíčko posadila půlku vydláblého rajčete a rajčatové klobouky jsem ozdobila tečkami z ochuceného pomazánkového másla a tvarohu. Syn byl spokojený. Přestože vařená vajíčka moc nejí, v této podobě je slupl raz, dva.

Jen ve školce pak tvrdil paní učitelce, že měl na večeři muchomůrky. Paní učitelka mu jeho slova chtěla vyvrátit a říkala mu: “To ne, Lukášku, muchomůrky jsou takové červené, s tečkama.” A Lukáš na to: “Však jo, ty jsem jedl. Mamka mi říkala, že jsou jedovaté!”

🙂