Nejčastější chyby rodičů při rozvoji dítěte

Zbytečně panikaříme

Mnoho čerstvých rodičů reaguje přehnaně úzkostlivě na běžné dětské projevy, jako je ublinkávání, škytání a další „neobvyklosti“, které malé děti dělají. Někteří rodiče jsou schopni žít v permanentních obavách a stále dokola řešit otázky typu: Neměl náš malý příliš tvrdou (nebo příliš řídkou) stolici? Nevypil toho mlíčka příliš mnoho (nebo příliš málo)? Neublinkává nějak často? Kojenci jsou ve skutečnosti mnohem odolnější, než si myslíme. Nekažte svým přehnaným strachem radostné prožívání prvního roku s miminkem.

Dodržujeme za každou cenu intervaly mezi kojením

Maminky často přicházejí z porodnice přesvědčeny o tom, že se miminko musí krmit každé tři hodiny. Odborníci se ale v jedné věci shodují: hladové děťátko se o svoji potravu dokáže samo přihlásit. Platí to stejně pro děti kojené i nekojené. nesledujte hodiny, ale raději své miminko a řiďte se jeho individuálními potřebami.

Budíme dítě na noční kojení

Kojené dítě může prospat celou noc. Existuje mylná představa, že mateřské mléko není dost vydatné na to, aby například čtyřměsíční dítě nasytilo na celou noc. Spánek je ale důležitý a výhodný jak pro mimčo, tak i pro mámu. Záměrné noční buzení děťátka na kojení není nezbytné. Nicméně je jen na vás a vašem maličkém, jaké intervaly nočního krmení a spánku vám budou vyhovovat.

Sami léčíme horečku u novorozence

Každá horečka nad 38 °C je v prvních třech měsících života dítěte nebezpečná. Jedinou výjimkou je horečka, která se objeví do 24 hodin po očkování. Někteří z nás se nesprávně domnívají, že zvýšená teplota je u novorozenců běžná, a snaží se ji sami vyléčit pocením nebo podáním paracetamolu.

To je ale zásadní chyba! Kojenecký imunitní systém ještě není schopen zvládnout infekci, proto je nevyhnutelné konzultovat situaci s praktickým dětským lékařem. Jen pediatr může zodpovědně stanovit další postup.

Chodíme s děťátkem mezi mnoho lidí

Šťastným rodičům někdy uniká, že jakýkoliv pobyt děťátka mezi více lidmi pro něj znamená nebezpečné setkání s obrovským množstvím choroboplodných zárodků. Organismus novorozence není dostatečně vybavený k tomu, aby se dokázal bránit možné infekci. Rodiče s miminkem by se měli vyhýbat rušným přelidněným místům, což ale neznamená, že nesmí prvních šest týdnů vystrčit nos z domu. Každodenní procházka na čerstvém vzduchu prospěje novorozenci i mamince.

Zanedbáváme péči o ústní dutinu dítěte

Mnoho rodičů zapomíná na péči o ústní dutinu novorozence a o první zoubky. Dítě ale není nikdy příliš malé na to, aby u něj rodiče začali budovat správné návyky ústní hygieny. Čistit je vhodné už dásně děťátka. Používejte k tomu vlhkou gázu, kterou po kojení nebo krmení jemně dásně otřete. Nepodávejte dítěti, kterému se prořízly první zoubky, mléko nebo jiné nápoje (kromě čisté vody) v postýlce. Zvyšuje se tím riziko vzniku zubního kazu (tzv. kazy z lahve). Kartáček na zoubky pořiďte po prvních narozeninách dítěte.

Hádáme se před miminkem

Tříměsíční dítě je schopno velmi přesně vycítit atmosféru prostředí, ve kterém se nalézá. Hádáte se před miminkem? Zvyšujete často hlas? Zkuste si někdy uvědomit intenzitu a frekvenci svých hádek a sami posuďte, jestli je to vhodné v přítomnosti malého človíčka, který cítí, vnímá, slyší… Dítě potřebuje pro svůj zdravý psychický vývoj klidné prostředí a dostatek adekvátních vzruchů, a ne zbytečné rozrušení, nejistotu a strach.

Nesprávně instalujeme autosedačku do auta

Zdánlivě jednoduchá záležitost. Vybalit sedačku a podle návodu ji připevnit do auta. Nejeden novopečený rodič ale potvrdí, že z této celkem banální záležitosti se může vyklubat i docela tvrdý oříšek. Správnou instalaci autosedačky si proto nechte předvést personálem obchodu, kde ji kupujete. Postup upevnění sedačky bývá často vyobrazen přímo na jejím boku, přesto mějte stále v autě k dispozici i tištěný návod na její použití a instalaci. Pokud je sedačka dobře upevněna, je téměř nemožné s ní pohnout.

Montáž sedačky je jednodušší, je-li vybavena (a vaše auto rovněž) systémem ISOFIX, u kterého je chybná instalace téměř vyloučena. Nezapomínejte, že autosedačku máte ve vozidle pro bezpečí svého největšího pokladu, a buďte důslední i v kontrole správného upevnění před jízdou. Informace na předchozích řádcích platí pro všechny rodinné příslušníky nebo další osoby, které dítě, byť jen příležitostně, autem převážejí.

Nedáváme dítě vůbec na bříško

V porodnici často maminkám radí, aby děti na břicho nedávaly z důvodu zvýšení rizika syndromu náhlého úmrtí či vdechnutí vlastních zvratků. Taková opatrnost je u novorozenců (do konce 1. měsíce věku) rozhodně namístě, protože pokud leží na břiše, neumí ještě sami hlavičku. I v tomto věku ale může být miminko několikrát denně pod dohledem mámy na bříšku. Pro spánek je ovšem vhodná jedině poloha na zádech.

Poloha na bříšku je z hlediska dalšího vývoje pro děti velmi důležitá. Přibližně od pátého měsíce, kdy se děti otáčejí ze zad na břicho, se celý vývoj začne odehrávat pouze z této polohy, proto je potřeba, aby děti polohu na břiše dobře znaly, aby se jim v ní líbilo a vydržely tak dostatečně dlouhou dobu.

Počítejte s tím, že malá miminka se na bříšku poměrně rychle unaví. Zaujmete je, když budete 20–30 cm před obličejem děťátka pohybovat nějakou lákavou hračkou. Prcek se ji bude snažit sledovat očima a bude se pokoušet o zvednutí hlavičky, později bude hlavu otáčet ze strany na stranu a o pár týdnů později se začne snažit k hračce přiblížit.

Nepokládáme dítko na zem

Mezi třetím a čtvrtým měsícem věku děťátka je vhodné začít ho nechávat často na tvrdé podložce, kde se může dobře opřít a volně pohybovat. Z hlediska bezpečnosti je nejvhodnější zem. Pokud máte doma chladněji, lze použít hrací deku, pěnové puzzle či kusový koberec. Hrazdičku dávejte jen občas, línější děti se rády jen dívají a nesnaží se uchopit vzdálenější hračku.

Fixace v lehátku dítěti neublíží, pokud tam bude trávit maximálně 10 % bdělého času. V jiném případě (nad 50 % času stráveného v lehátku) se výrazně blokuje vývoj dítěte. V tomto věku bývají děti často na posteli či gauči. Pro miminko to není ani bezpečné ani prospěšné. Matrace je moc měkká, dítě se nemůže pořádně opřít a dochází k blokování vývoje.

Miminko, které si hraje na zemi, naopak můžete volně přenášet, podle toho, v jakém pokoji zrovna jste. Většinou dětem stačí, když vás vidí, pak jsou spokojené. Výhodou pobývání dětí jinde než v postýlce je i získání určitého režimu – postýlka je na spaní, zem na hraní. Tento režim vám hodně usnadní ukládání dítěte ke spánku.

Podporujeme pasivní sed

Existuje velmi rozšířená fáma o tom, že v 6 měsících věku by mělo dítě už samo sedět. Z hlediska vývoje je ale tento požadavek zcela nereálný. Tento názor přetrvává ještě z doby, kdy byly děti běžně pasivně posazovány z důvodu trénování zádových svalů. Bohužel, až když tato generace dorostla, zjistilo se, že bolesti zad jsou u ní mnohem častější a objevují se dříve než u jiných generací. A pátralo se proč. Nakonec došli odborníci k závěru, že záda byla přetěžována už v dětství, a názor na pasivní posazování dětí se diametrálně změnil. Bohužel v USA jsou ve fázi pasivního posazování teprve nyní, takže spousta knih přeložených z angličtiny vás může k pasivnímu sedu nabádat.

Sed je vyvrcholením celého vývoje. Většina dětí nejdříve stojí a leze a až poté, co si lezením posílí zádové svaly, začíná sedět. Sednou si tak, že z polohy na všech čtyřech jdou na bok, a poté si vyndají jednu nebo obě dolní končetiny. Ze začátku se většinou ještě drží rukama země. Až v okamžiku, kdy si uvolní ruce pro hru, jsou záda připravená na sed. V žádném případě není možný sed z lehu na zádech, jako to dělají dospělí. Někdy si tak děti sednou, když jsou ve zvýšené poloze (autosedačka, kočár, klín atd.), nebo se za něco chytnou (tyčky od postýlky, madla v kočárku) a vytáhnou se do sedu. Ale i to je pasivní sed – stejný, jako byste je posadili na zem vy sami. Zde je na místě pevně kšírovat bezpečnostními pásy tak, aby se dítě nemohlo posadit.

Proč je pasivní sed tak nebezpečný? Protože kromě toho, že dětem ničí záda, může zablokovat psychomotorický vývoj miminka. Většina pasivně posazených dětí nikdy neleze nebo lezou jen velmi krátce. Sed je cíl celého vývoje a lezení je cesta k němu. Pokud dítěti nabídnete cíl dřív, než projde cestu, pravděpodobně už se po ní nikdy nevydá.

Nenecháváme dítě dost lézt

Lezení je jedním z nejzdravějších pohybů ve vývoji vůbec. Nejen že propojuje hemisféry a tím zlepšuje koordinaci a soustředění, ale hlavně posiluje zádové a břišní svaly a připravuje tělo na sed. Děti, které lezou, jsou samy sobě nejlepším terapeutem. Dokážou se „prolézt“ drobnými nesrovnalostmi těla. Lezení zaujímá ve vývoji veliký časový úsek – většinou 4 až 5 měsíců, než děti začnou samy chodit.

Bohužel, i dnes je dost dětí, které nelezou. Důvodů je více, ale mezi nejčastější bezkonkurenčně patří pasivní sed. Některé děti nemohou lézt kvůli chodítku, přitom se jedná o pomůcku, která může dítěti jedině ublížit. V žádném případě mu neumožní rychlejší nástup chůze. Je výhodná jen pro rodiče, kteří chtějí mít od svých dětí klid.

Dětem se líbí, že vidí svět z jiné perspektivy, a rodiče jsou rádi, že se jejich ratolestem nemůže nic stát. Bohužel se jim nemůže stát ani to, že budou moci lézt. Děti se na vás stávají závislými, seberete jim radost z toho, co dokázaly ony samy. Motivace dětí dostat se do sedu je totiž hnacím motorem celého vývoje.

Chráníme dítě před pádem

Dítě, které se dostane do stoje, je potřeba co nejdříve naučit, jak dolů. Pokud maminka začne dítě chytat nebo sundávat ze stoje, dítě má pocit, že matka je součástí jeho pohybového stereotypu. Takové dítě se pouští, kdykoliv vidí matku ve své blízkosti, dokonce i v době, kdy už dávno umí dolů samo. Proto se většina úrazů stává v přímé blízkosti rodičů. Naopak dítě, které není chytané, se velmi brzy naučí spoléhat samo na sebe.

Při nácviku slézání ze stoje doporučujeme odstoupit na dostatečně velkou vzdálenost a udržovat s dítětem oční kontakt. Mluvte na něj klidným hlasem, aby se drželo a nepouštělo, jinak spadne. Lákejte dítě pomocí hračky dolů, ale nedovolte, aby se vás chytalo. Pokud dítě odmítá spolupracovat, radši mu obě nohy pokrčte v kolenou do kleku, než abyste ho sundala. Z kleku se už dítě bez problémů dostane na zem a přitom si může natrénovat, jak na to.

Pokud dojde k pádu, situaci zlehčete, určitě dítě nelitujte. Dramatický výraz ve vašem obličeji může rozplakat i velmi statečné dítě. Každý pád představuje pro mozek důležitou informaci, jak pohyb příště neprovést. A hlavička dítěte je v tomto období na pád připravena mnohem lépe, než když srostou lebeční švy. Určitě nedoporučujeme obkládat prcka polštáři či pořídit mu helmu. Každé dítě brzdí (či nebrzdí) svůj pád podle povrchu, na který je zvyklé. A na asfaltu vaše dítě nikdy žádný polštář nepotká a ani helmu na sobě celý život mít nebude.

Vodíme dítě za ruce

Většina dětí potřebuje mezi prvním postavením a chůzí urazit dlouhých 4–5 měsíců, které tráví lezením a obcházením nábytku. Většinou si rodiče myslí, že chůze přichází mnohem dříve. Často se stává, že chtějí tuto fázi zkrátit voděním za ruce, a tím urychlit nástup chůze. Vodění za ruce nemá bohužel s chůzí moc společného, a už vůbec ji neurychluje. Dítě se pověsí za vaše ruce a reflexně pohybuje nohama. Vaše dobře myšlená pomoc se obrátí spíše proti dítěti, nastává stagnace vývoje.

Dítě se fyziologicky nemá kam ve vývoji posunout, a nástup chůze se naopak zpomaluje. A tak většina dětí voděných za ruce začíná chodit až kolem 15.–18. měsíce věku. A jejich rodiče či babičky často končí v ordinacích rehabilitačních lékařů s bolestmi zad. Proto doporučujeme nechat dítě v klidu lézt a obcházet nábytek, nijak nezasahovat do jeho vývoje a chůze přijde tak brzy, jak jen to je u dítěte možné.