Nedotýkat se, prosím!!

Znáte to, jako čerstvou maminku při prvních procházkách vás stále zastavují a hledí vám do kočárku. Nesnášela jsem to! Co tam jako chtěli všichni vidět? Podle mě jsou miminka všechna stejná. Tedy na takový ten první pohled. Nějaká podoba do určitého člena rodiny (tatínka, maminky, babičky,..) se  většinou začínají rýsovat až pozěji. Nedej Bože, když ještě vaše čerstvé miminko začnou osahávat a hladit po tvářičce. Vím, sladké nic v načančané peřince přímo vybízí každého k pomazlení, pohlazení, dotyku. Avšak příliš blízko k našemu potomkovi se ostatní nesmí příliš přibližovat, obzvlášť ne v prvních měsících života. Miminko je prostě ještě příliš “nové” a zranitelné. V mamince se vzbudí pravěký  ochranný instinkt: bezmocný a bezbranný potomek musí být chráněn před každým ohrožením. V době kamenné před divokými zvířaty a požáry, dnes před cizíma rukama, které v nejhorším případě přenášejí bakterie a špínu na citlivou dětskou pokožku. Co je také důležité, my maminky vidíme stále ještě miminko jako součást sebe a kdo se dotýká jeho, jako kdyby sahal i na nás. To můžeme vnímat jako zásah do osobnosti. Otcové jsou k tomuto mnohem více benevolentní. Asi proto, že mají k dítěti větší odstup. Vzpomeňme přebas i na příklad z přírody: když se např. člověk dotkne koloucha, matka mládě zavrhne. Dotykem ztratilo svůj důvěrný pach a pro matku se stalo cizím. Zbytky tohoto instinktu mohou pro nás hrát  ještě nějakou roli.