Nedělej to aneb rozbitý hrneček

Starší synek má od malička velkou tendenci na vše sahat. I když už mu jsou více než 3 roky, stále ho to drží. Myslela jsem si, že je to věkem, že ho to časem přestane bavit. Znáte to určitě všichni. Miminko nejprve leží, pak se začíná obracet. Stále je ještě na jednou místě, tak si říkáte, je to dobré. Když ale zjistí, že se dá obracet a nedejbože i lézt, začíná vám v životě s miminkem boj, kdo bude rychlejší a předmět, který leží v dosahu miminka okamžitě vezme rychleji, než vy. Děťátko začíná vyklízet poličky, vše dáváte výš a výš, až už není kam.

Je to všude stejné. Víte co, říkám si, že toto má opravdu jednu výhodu a to, že poklidíte doma řadu předmětů, které jsou dítěti na dosah, aby je nerozbilo a nezničilo..Možná by tam ta věc ležela ještě dlouho, a nikdo by si jí ani nevšiml. V rodinách, kde nemají malé děti to okamžitě poznáte. Na každé poličce je mnoho dekorativních předmětů, které pouze lapají prach a čím jich je více, tím lépe. V případě, že přijdete s batolátkem někam na návštěvu, okamžitě začne „plenit“ vše, co kolem sebe vidí. Nestíháte dítěti brát jeden předmět za druhým a těšíte se, že už budete doma. Máte strach, protože co kdyby roztomilý vnouček rozbil své babičce drahou vázu z Egypta, či drahý kávový servis po prababičce. To by byla opravdu mela. A co teprve koberec s perskými vzory, na ten má váš rarášek také posvíceno.

Všechno toto máme za sebou. Starší syn je opravdu průkopník. Nic, nikdy nenechá na pokoji. Snad to s věkem odezní a jeho začnou zajímat i jiné věci, než vše co položím na stůl. I když se stává šikovnější a zručnější, čas od času se mu podaří něco rozbít. To i nás dospělým vypadne talíř nebo sklenička. Přemýšlím, kolikrát za den musím říci větu: „nedělej to, nesahej na to, nech to být“! Asi by nebylo špatné si to psát a dostala bych se k vysokému číslu. V našem případě rozhodně. Jsem ráda, že je syn zvídavý a vše ho zajímá. Na některé předměty už přestal sahat, protože ho zajímají jiné. Myslíte si, že jsem si oddechla? V podstatě ani ne, protože mladší synek už dorostl do věku, kdy jej zajímají všechny předměty kolem sebe. Takže opět stejný kolotoč. Možná tím, že jsem vycvičená od staršího chlapce nedávat nic na kraj stolu, nože poklízet daleko od nenechavých ručiček dětí, nebo spíše mladšího syna zajímají jiné věci? Je také zvídavý, ale jsou předměty, na které prostě nesahá. Za což jsem ráda. Starší generace možná může namítnout, že oni nic nepoklízeli a dítě se učilo tomu, že se na to nesahá. To možná ano, ale velkými fyzickými tresty, kdy dostalo dítě řemenem přes ruce nebo zadek. Myslím si, že se děti nemají bít, ale vychovné plácnutí je mnohdy účinnější a výchovnější, než tisíce slov.
Přeji vám všem co nejméně rozbitých hrnečků a samozdřejmě pevné nervy.