Návštěva z úřadu

Když žije máma sama se synem, není to procházka růžovým sadem. Není to jen radost, ale i trápení a spousta starostí o finance.

Se svým synem žiji sama od jeho narození. Měla jsem, bohužel, smůlu na agresivního manžela, a tak jsem se hned po narození syna rozvedla. Přesto ubližoval mně i synovi dál. Snažila jsem se s tím vypořádat stejně tak, jako s nedostatkem financí. U nás ve městě je veliká nezaměstnanost a já jako máma samoživitelka nemám moc šancí na práci. A tak se snažím jak mohu, abych syna uživila. Přesto jsem odkázána z určité části na sociální dávky.

Letos v létě jsem vzala syna na výlet do lesa. Právě rostly maliny, tak jsme se vyzbrojili nádobami na jejich sběr a vyrazili jsme. A protože jsme byli pilní a šikovní, nasbírali jsme spoustu těchto červených sladkých plodů. Napekla jsem koláče, udělala poháry a rozhodla jsem se také, že udělám domácí malinovou šťávu. Neměla jsem ovšem žádné skleněné lahve, do kterých bych hotovou šťávu mohla nalít. Já totiž vůbec nepiji alkohol. Byla jsme to právě já a má kamarádka, co jsme na maturitním večírku tajně lily alkohol z okna, abychom „vypadaly dospěle“ a zároveň pít nemusely. A šťáva lépe vypadá v klasické lahvi od alkoholu, než v zavařovačce. Proto jsem poprosila přátele, sousedy a známé, zda nějakou tu nepotřebnou láhev od alkoholu nemají a nemůžou mi ji dát. Sešla se mi spousta lahví od rumu, slivovice, borovičky atd. Lahve jsem pořádně vymyla a vyrovnala v kuchyni na stole. V tu stejnou dobu mě pracovnice magistrátu, z kterého pobírám dávky do životního minima, informovala, že k nám druhý den přijde na šetření do bytu, aby zhodnotila mé bytové a majetkové poměry. Děje se to tak čas od času, aby bylo jisté, že poživatel sociálních dávek je skutečně oprávněn tyto pobírat. Je to ponižující a diskriminuje to hlavně ty slušné, kteří nic nemají. Ti bohatí mají svá konta dávno v zahraničí a bezostyšně dávky pobírají bez uzardění a pocitu viny.

Měla jsem z toho špatný pocit. Mám sice hluboko do kapsy, svůj byt jsem si ale velmi zútulnila hlavně svou prací. Staré skříně jsem si sama nabarvila, nakreslila jsem na ně postavičky ze známých pohádek, aby syn měl krásný nábytek do svého pokojíku. Stejně jsem zkrášlila i poličky a starý psací stůl. Mám doma spoustu květin a vůbec se snažím, aby můj byt voněl čistotou a působil na návštěvy i nás přívětivě.

Do tohoto bytu mi měla přijít sociálka, zvyklá na vybydlené byty čpící špínou a plísní… Vždy se bojím, aby mi pracovnice neřekla, že si žiji nad poměry, i když mí blízcí vědí, že pod novým nátěrem se skrývají často věci, které oni odepsali a chtěli je vyhodit.

Den, kdy měla přijít paní úřednice, nastal. Večer jsem omyla maliny a toho dne dopoledne jsem chtěla připravovat šťávu. Najednou jsem si vzpomněla na vyrovnané lahve na stole. Ohlédla jsem se po nich a četla: „slivovice, rum, becherovka, borovička, myslivec,…“. To ne! Nemůže mi přeci přijít úřednice na kontrolu a vidět spoustu lahví od alkoholu. Budou si myslet, že jsem je všechny vypila! Otevřela jsem skříňku, ve které měl syn pastelky, omalovánky, fixy a ostatní věci na malování, vyndala jsem je a místo nich narovnala do skříňky lahve. Nevlezly se tam, musela jsem je proto položit, ale už nebyly na očích. Když paní ze sociálky zaklepala, schovala jsem králíka, kterého jsem dostala od přátel a chystala jsem ho k obědu a vytáhla jsem cuketu, kterou jsem od nich také dostala. Bála jsem se dráždit úřednici kvalitním masem, bude lepší, když místo králíka budu pižlat cuketu.

Návštěva probíhala skvěle. Paní úřednice prošla byt, zapsala, co mám a co ne a vrátily jsme se do kuchyně. V tu chvíli se vrátil syn ze školy se slovy: „Mami, já mám velký hlad.“ Skvělé! Syn vypadal hladově a na kuchyňské lince trůnila místo králíka cuketa. Nic nedráždilo úřednici lačnící po tom, aby odhalila ve skromném bytě něco, co by jen naznačovalo nadstandard. Vtom syn poskočil vedle skříňky, magnet na dvířkách povolil a po kuchyni se začaly kutálet lahve od alkoholu. Ztuhla jsem. V duchu  jsem četla nápisy „slivovice, rum, becherovka, borovička, myslivec,…“. Paní úřednice se podívala na etikety lahví, pak na mě a mého syna. Syn sice udiveně vykřikl: „Mamííí, kde se to tu vzalo?“, já ale byla přesvědčená, že od tohoto dne se ze mě stala v očích úřednice alkoholička. Paní úřednice už jen řekla, abych si druhý den přišla do kanceláře pro rozhodnutí, bledá jsem přisvědčila a paní vykráčela z bytu. Zbytek dne jsem probrečela, že mi nepřiznají už ani ty sociální dávky.

Dávky jsem nakonec dostala. A dokonce snad i úřednici přesvědčila, že lahve byly od přátel na malinovou šťávu. To, když jsem jednu lahvičku přinesla paní úřednici.

Bála jsem se, aby to nebrala jako úplatek, ale horší by bylo, kdyby si myslela, že piji.

☺