Nedávno jsem se synem navštívila Miniuni, svět miniatur v Ostravě. Na ploše 1,5 ha zde můžete shlédnout více než 30 modelů významných budov evropských měst se všemi detaily v měřítku 1:25 s dominantou areálu – 12 metrů vysokou Eiffelovou věží. Moc se nám tam líbilo. Když jsme tak procházeli areálem, viděla jsem starší paní, která stála před miniaturou šikmé věže v Pise. Paní se dívala na věž, pak různě nakláněla hlavu, nakonec zvolala na svého partnera: „Pepó, ta věž se jim nějak naklání.“ Dokonce se snažila vlastními silami věž „spravit“. Naštěstí přišel Pepa a paní vysvětlil: „Tak myslím, Růžo, že ta věž tak má být šikmá, někde jsem to četl nebo slyšel. Už jsem se bála o osud vystaveného modelu.
Pak zaperlil Pepa. Na paní, která stále užasle zírala na šikmou věž, zavolal: „Růžo, rychle, pojď sem. Tady jsou ty pyramidy v Americe.“ Paní se opřela o hůlku a spěchala se podívat na ty americké pyramidy.
Tenkrát jsem se zase jednou styděla za to, že jsem Čech. Nebo se mám bát stáří? Nerada bych jednou cestovala do Ameriky a ptala se tam na ty jejich slavné pyramidy, rovnala věž v Itálii nebo třeba hledala slavný Bigben ve Francii.
Ale korunu všemu nasadil můj malý syn. „Mami, ale pyramidy přece nejsou v Americe?“, ptal se tak, že ho bylo slyšet široko, daleko.
Naše děti jsou často chytřejší, než my…