Náš první ( a doufám, že i poslední) pobyt v nemocnici

Nejhorší ze všeho je, když vám onemocní dítě a vy nevíte jak mu pomoct. Našemu chlapečkovi budou 3 měsíce a už má za sebou svůj první pobyt v nemocnici.

Všechno to začalo teplotami 38,6 °C, naše dětská lékařka nám řekla, že to může souviset se změnami počasí.Myslela jsem si, že časté výkyvy – horko, zima  vzaly za své. Po třech dnech nám teplota stále neklesala, klesla vždy na 5 – 6 hodin po zavedení čípku nebo podání sirupu. Našemu miláčkovi vyskočila třetí den teplota na 39, 8°C, což mě vyděsilo. Takže rychle zavolat manželovi do práce a šupem k naší paní doktorce. Našemu malému marodovi vzali krev a zjistili velmi vysokou hodnotu CRP. Paní doktorka zavelela a už jsme jeli do nemocnice. Tam nám hned odebrali vzorek moči, ve které v ten  den nic nezjistili. Ovšem ze stolice zjistili, že má rotaviry, takže hurá na izolaci. Rotaviry se nedají ničím léčit, takže prcek se musel s tímto bacilem poprat sám. Další šok pro mě byl, když za mnou druhý den přišli a řekli mi, že se v laboratoři spletli a že zjistili, že má v moči nějakou bakterii, která mu způsobila zánět močového měchýře. Nějak jsem pořád nemohla pochopit, jak se mohli v laboratoři splést??? Spoléháte na to, že vám na 100% řeknou, co zjistili, ale přesvědčila jsem se o pravém opaku, a to ne jednou. Hned ten den nasadili ATB – dostával každý den injekci do zadečku. Takže z pár dnů se vyklubal týden, který jsme strávili na izolaci. Žádné procházky ven a zákaz vycházení z pokoje. Vím, že jsou daleko horší onemocnění, ale obdivuju děti, jak skvěle nemoci zvládají. Jsou to opravdu velcí bojovníci. Náš malý pacient byl pořád veselý a “upovídaný”. Já ten pobyt nesla hůř než on. Setkala jsem se tam s dalšíma maminkama, jejichž děti měli jiné druhy rotavirů. Řešili jsme docela zásadní otázku – zda očkovat nebo ne proti těmto virům??? Toť otázka, ony děti měli naočkované a přesto onemocněly a ne jednou. Takže můj názor na toto očkování je zcela jasný – není to zadarmo a pokud za to zaplatíte nehorázné peníze, tak očekáváte nějaký výsledek. Nejhorší na tom všem ovšem je to, že si myslíte co úžasného jste neudělala pro své dítě a pak zjistíte, že to vše bylo vlatně k ničemu – to ovšem jen v některých případech, ne ve všech. Další otázka je, jestli je dobré mít izolační pokoj v nemocnici s takovými onemocněními pro více pacientů??? To mně přijde taky trošku zvláštní, protože si myslím, že si to děti přenášejí jeden na druhého a pokud jsou tam s nima i rodiče, tak nákaza hrozí i u nich, o čemž jsem se přesvědčila na vlastní kůži. A to se poté nemohou svým dětem věnovat na 100%. A jestli být a nebo nebýt s dítětem v nemocnici??? Tato otázka mně přijde vcelku zbytečná, protože pokud to opravdu jde, každé dítě by mělo mít tu  svou maminku u sebe – ta ho jenom přece utiší a je s ním při vyšetřeních, které jsou pro mnohé děti velmi traumatizující. Jak jsem byla svědkem, děti začnou preventivně plakat  když vidí “bílé pláště”, protože ví, že se bude něco dít. A v takových chvílích je maminka velmi důležitým faktorem.

Z mé strany patří obrovské poděkování sestrám a doktorům za velmi milé a vstřícné jednání a za pěkný přístup k dětem i rodičům