Na houbách

Tento příběh mi vyprávěla má mamka, a tak je psán tak, jako by ho ona sama vyprávěla:

 Letos bylo hub víc než dost a já hlídala své dva vnuky, tříletého Petříka a desetiletého Lukáše, když v televizi den co den ukazovali úlovky houbařů. „Babi, půjdem taky na houby?“ Ptal se starší vnuk. „Na houby!“ Komentoval mladší. „Sami ne, já se sama s vámi bojím.“ Zněla má odpověď. „My tě ochráníme.“ Odpověděl Lukáš, zatímco tříletý Petřík utíkal pro plastový meč a na znamení síly jím praštil „do vzduchu“ tak silně, až mi málem přivodil otřes mozku.

Vnuci se už v panelákovém bytě nudili, a tak, než s nimi chodit po obchodech, jsem se rozhodla. Domluvila jsem si návštěvu u kamarádky a společně jsme ji šli přemluvit k výletu. Kamarádce se nejdřív nechtělo, ne, že by se bála jako já, nechce se jí ale chodit. Petřík si ale vzal sebou svůj meč, a tak, když viděla, jak zuřivě jím mává, ustoupila.

Den předem jsme nachystali košíky, nakoupili jsme nějaké bonbóny, oplatky a pitíčka na cestu, ráno jsem usmažila řízky a vyrazili jsme. Lenka, tak se kamarádka jmenuje, předem hlásala, že nás zavede na místa, která dobře zná a na kterých vždy rostlo plno hřibů. Moc jsem tomu nevěřila, co ji znám, nezajde pěšky ani na roh ulice. Nechali jsme se ale vést. A to také proto, že ona jediná měla řidičský průkaz a auto, kterým jsme se k lesu dopravili.

Natěšeně jsme vyrazili. Na začátku jsme našli několik suchohříbků, kamarádka ale mávala rukou: „Jen pojďte, to nic není, až vás dovedu na místo, to budete koukat.“ „Babi, ty jí věříš?“ Zeptal se starší z vnuků. Pokrčila jsem rameny a poslušně šla za kamarádkou. „Co jiného nám zbývá?“ Zeptala jsem se odevzdaně. „Co si to tam šeptáte?“ Zeptala se Lenka. „Ále, říkám tady Lukášovi, jak je tu krásně.“ „Jo, v lese je vždycky krásně.“ Prohodila Lenka a zvesela dodala směrem k malému Péťovi: „Jen abychom nezabloudili jako Jeníček s Mařenkou, viď, Petříčku.“ Péťa se zeptal: „Babi, my zabloudíme?“ „To víš, že ne, to ona tě teta jen tak straší.“ „Ale dej mi bonbóny.“ Řekl vnouček a já mu podala dva bonbóny. „Tolik ne, já chci všechny!“ Tak jsem mu dala celý pytel bonbonů a řekla mu, aby se rozdělil s Lukášem.

V lese bylo krásně. Ale sotva jsme došli na cestičku, kterou Lenka poznávala, přestávaly houby růst. „To nic, už tam budem, určitě to tu někde musí být.“ Vedla si svou kamarádka.

A byli jsme „tam“. Kolem nás hustý les a Lenka nevěděla kudy dál. „Tak nějak to tu nepoznávám. Nezabloudili jsme?“ Znejistěla Lenka. „Tys nás vedla.“ Lukáš najednou pronesl: „A babi, to tu budeme, dokud nás tu někdo nenajde? A budeme tu spát?“

Opravdu jsme nevěděli, jak se vrátit. Už, už bychom se snad s kamarádkou pohádaly, kdyby nás nepřerušil Petřík: „Babi, mě to tu už nebaví, pojďme domů.“ „Ale my nevíme kudy.“ Řekla kamarádka. „Já to vím.“ Odpověděl ten nejmenší z nás. „Ty tak, snědl jsi všechny bonbóny, ani jeden jsi mi nenechal.“ „Kluci, snad se teď nebudete hádat o bonbony!“ napomenula jsem je. Petřík řekl: „Já nespapal ani jeden bonbon. Když teta říkala, že se ztratíme jako Jeníček a Mařenka, sypal jsem je cestou, ať najdeme cestičku zpátky.“

A skutečně. Kousek od nás ležel jeden bonbon, o kus dál druhý a za keřem další. Cestu zpět jsme našli snadno a kluci si ještě pochutnali. I hříbků jsme donesli dost. Rostly totiž všude v okolí zaparkovaného auta. Jen na „zaručeném místě“ mé kamarádky jsme nic nenašli.

Večer se udělala smaženice a Lenka ještě dlouho vyprávěla, jak nás vzala na houby.