Moderní domácnost

Vyprávění mé maminky:

Nedávno jsem byla na návštěvě u dcery. Doma jsem zastihla jen vnučku. „Sedni si, babi, mamka přijde za chvilku a brácha je na kroužku.“ Informovala mě osmiletá vnučka Lucinka.

„Chceš kávu?“ Zeptala se. Je šikovná, ale pořád to je ještě malá holka, uvědomovala jsem si, když jsem jí podávala novou panenku. „Děkuju, babi, já mám taky spoustu nových hraček. Dlouho jsi tu nebyla.“ A už přinášela pestrobarevnou mašinku. „Chceš vyrobit želé?“ Něco strčila do přihrádky uvnitř mašinky, zapnula nějaký knoflík, vzala malou formičku ve tvaru hvězdičky, podržela ji pod malou tryskou, z které lezla polotuhá hmota, a za chvilku mi podávala bonbónek, který jsem si vložila do úst a způsobně za něj poděkovala. Nemělo to žádnou chuť, ale snědla jsem to. Lucka se najednou tvářila vyděšeně: „Babi, to nebylo k jídlu! To je jenom jako, výroba želé. Můžeš si vyrobit různé tvary, míchat barvy, používat to opakovaně.“ Hvězdička se ale už nedala vrátit. Kdo to mohl tušit? Tak tuto hmotu opakovaně nepoužije, to vím jistě. Připomínalo mi to naše staré hry, kdy jsme „jako“ pekli bábovky na pískovištích. To ale každý věděl, že bábovka z písku se nesmí jíst. Pak vnučka přinesla jinou hračku: „Babi, dívej!“ A já zírala na miniaturní skleníček. Měl svůj teploměr a ve střeše zabudovanou nálevku pro zavlažování. Utrhla maličkou větvičku z rostlinky uvnitř, podala mi ji a řekla: „Na, babi, zkus řeřichu. Má moc vitamínů!“ Poučená z předchozí situace jsem dělala, že jím a hlasitě přitom mlaskala. Vnučka se chvilku na mě dívala a pak se rozesmála: „Ale babi, ta je živá!“ Utrhla jiný výhonek a strčila si ho do pusy. Zase jsem nalítla. Šla jsem na toaletu a Lucka hlásila: „Nesvítí tam světlo.“ Otevřela jsem dveře a tam jsem málem dostala infarkt: Visel tam svítící kostlivec, kterého na mě vnučka nachystala. Když jsem se pak vracela chodbou do pokoje, začala houkat siréna na čidlo a já začala být zralá na psychiatra.

„Co takhle dát si něco dobrého? Uvařím ti kakao, Lucinko.“ Řekla jsem a šla k ledničce pro mléko. Když jsem ledničku otvírala, začalo hlasitě chrochtat prasátko uvnitř, které jsem nečekala. „To, babi, já ne. To maminka. Chce být štíhlá a když ji honí mlsná, stejně vytáhne z prasátka baterie, slupne zákusek, a pak je tam zase vrátí.“

To už jsme se smály obě. A já byla ráda, když jsem se večer vrátila zase do své staré domácnosti bez novodobých vymožeností.