Mobbing- psychické týrání na pracovišti

   « V životě dochází k podnětným setkáním s druhými lidmi, setkáním, která nás inspirují a vedou k vydání toho nejlepšího, co v nás je. A dochází také k setkáním, která ochromují, a mohou nás i zničit.  Člověk může druhého člověka ničit psychickým týráním.  

Výsledkem tohoto urputného procesu může být dokonce i psychická vražda.¹»

    Maminky vracející se po několikaleté péči o dítě do pracovního procesu se mohou dosti často stát, díky své dlouhé absenci v pracovním prostředí, obětí mobbingu. Jelikož tato absence může být opravdu mnohdy dosti dlouhá,  ztrácí díky ní potřebné pracovní kompetence a obranné mechanismy. V novém pracovním vztahu se velmi často mohou stát obětí psychického týrání, aniž by z počátku měly tušení, že se stávají touto obětí.

 Jestliže psychické týrání je praktikováno na pracovišti, alespoň jedenkrát týdně po dobu minimálně 6 měsíců a pachateli tohoto destruktivního jednání jsou spolupracovníci, pak lze tento způsob chování označit jako tzv. mobbing (odvozeno z angl. mob– dav, lůza, obklopen davem), V českém prostředí je mobbing překládán jako psychoteror, psychické týrání, psychické násilí, mnohdy bývá uváděn i nepřesný termín šikana (Svobodová, 2008). Pokud by se mělo jednat opravdu o šikanu, docházelo by k fyzické újmě. Ovšem v případě mobbingu, jak uvádí Kantor (2007, s. 11), «… jde převážně o újmu psychickou a psychosomatickou. Jedná se o rafinovaný a dlouhodobý psychoteror, který na duši obětí zanechává šrámy.»

 Za psychické týrání lze považovat každé zneužívající chování, které poškozuje osobnost jedince, důstojnost a ohrožuje jeho místo v zaměstnání. Mobbing sám o sobě je jevem skrytým, dlouhodobým, rafinovaným, s vysokým výskytem psychologických útoků, majících za cíl z jedince vytvořit problémového pracovníka (Svobodová, 2008). Můžeme tedy říci, že se jedná o jakési systematické zákulisní intrikování, omezování či druh teroru řízeného kolegy na pracovišti. Toto jednání si klade nejen za.cíl, jak uvádí  Hirigoyen (2002,s. 37) «… destabilizovat druhého a donutit ho k pochybnostem o sobě… », ale i donutit «oběť» opustit pracoviště z vlastní vůle. Touto obětí se obvykle stávají lidé s rasovou, náboženskou či politickou odlišností, silní introverti, lidé s vadou řeči, ale také i velmi inteligentní zaměstnanci, kteří jsou schopnější či vzdělanější než zbytek kolektivu².

1  Příčiny mobbingu

Při vzniku mobbingu sehrává jednu z klíčových rolí pracoviště se špatným sociálním klimatem, špatným psychickým stavem pracovníků, ale také i špatný styl řízení (Svobodová, 2008). Je třeba uvést, že psychické týrání vyvěrá vždy z nějakého vyskytujícího se konfliktu. Na druhou stranu je nutno podotknout, že všechny tyto konflikty nemusí nutně přerůst do psychického týrání. K tomu, aby tento stav nastal je, jak uvádí Hirigoyen (2002, s. 96): »… třeba souhry několika faktorů: odlidštění pracovních vztahů, bezmezná moc podniku, tolerování nebo dokonce podpora perverzního jedince³.»

Mezi faktory podílející se na zvyšování mobbingu na pracovišti lze zařadit zejména:

• organizační kulturu, která tento druh násilí odpouští či není tento jev schopná uznat jako problematický,

• náhlou organizační změnu,

• nejistotu v zaměstnání (např. hrozba nezaměstnanosti),

• špatné vztahy mezi zaměstnanci a vedením,

• špatné vztahy mezi kolegy,

• extrémně vysoké požadavky na zaměstnance,

• nedostatky plynoucí ze zaměstnanecké politiky,

• všeobecně zvýšenou úrověň stresu při práci,

• konflikt zájmů, apod⁴.

2  Účastníci mobbingu

Zúčastněným v tomto zhoubném procesu se může stát prakticky kdokoliv ze zaměstnanců. Vždy jde jen o to, jakou úlohu sehraje. Kantor (2007) rozděluje účastníky mobbingu na agresora (mobber). jeho oběť a diváky.

2.1 Agresor

 Agresor či agresoři mohou mnohdy zdánlivě neškodnými narážkami, náznaky nebo slovy dokonale vyvést z rovnováhy vybraného jedince (oběť) či dokonce za nečinného přihlížení okolí tuto svou oběť zničit.

Podle toho, jakým způsoben se na této formě psychického týrání (mobbingu) podílejí, rozděluje agresory Huberová (Kantor, 2007) do tří kategorií:

• Strůjci – jsou považováni za aktivní mobbery. Vymýšlejí neustále nové strategiea svou oběť nenechávají na chvíli vydechnout.

• Náhodní pachatelé– « z bezvýznamného konfliktu vznikne mezi dvěma účastníky trvalý spor, který trvá, dokud jeden z nich nezíská převahu. Potom si „vítěz“ může vybrat, zda všech zlomyslností zanechá, nebo oslabeného protivníka zničí». (Kantor, 2007, s. 17)

• Spoluúčastníci- je možno nalézt dva typy agresorů. První skupinou jsou ti, kteří se snaží spor, problém přehlížet a nechtějí se do něj vtáhnout. Druhou skupinou jsou jedinci, kteří podporují (aktivně) strůjce.

Podle Kantora (2007) je možné typy agresorů rozlišovat taképodle pohlaví, a to s důrazem na Kratzeho formulaci, který hovoří o tom, že ženy spíše preferují aktivní formy psychického týrání, kdy je u nich převažující potřeba komunikace a bazírování na detailech. Z metod, které ženy volí jsou nejčastější pomluva, zesměšňování či kritika.U mužské agrese se lze spíše setkat se strategií, při které je přidělována méně hodnotná práce, jsou patrné náznaky vyhrožování, ignorace, zlehčování, apod. Společným znakem pro všechny typy agresorů je nelidskost, nelítostnost a také bezcitnost.

2.2 Oběť

Obecně lze konstatovat, že obětí mobbingu se může stát jak muž, tak žena. Mezi oběťmi lze najít nejen osoby s nějakou odlišností či nápadností, ať už jde o barvu pleti, příslušníka jiného etnika, jedince s vadou řeči nebo s výstředním způsobem oblékání. Hirigoyen (2007) hovoří i o další skupině lidí, o kterých lze říci, že se jedná o «… velmi starostlivé a pečlivé osoby … s patologicky dlouhou přítomností v zaměstnání ⁵». Tito pečliví zaměstnanci se vyznačují perfekcionalismem a jejich přáním je být stoprocentní, proto setrvávají v zaměstnání i nad rámec své pracovní doby, často i o víkendech nebo i po dobu své nemoci.

Další možnou potenciální obětí mobbingu se může stát nově příchozí zaměstnanec, jedinci, jež jsou existenčně závislí na svém pracovním místě, ale i zaměstnanec, který je cizím státním příslušníkem. Jako příklad zde může posloužit příběh mladé ženy ze Slovenska, která přijala místo v jedné z firem na Zlínsku.

«Osmadvacetiletá Beáta přišla na Zlínsko ze Slovenska. Ze strany kolegů v nové práci však brzy zaznamenala odtažité chování, které záhy přešlo v otevřenou nevraživost. Kdykoliv vešla do kanceláře, ustal rozhovor. Při poradách vzbuzovaly její příspěvky úsměšky na tvářích kolegů, množily se nevhodné poznámky na její vzhled či pracovní schopnosti. Dlouho se snažila jednání kolegů si nepřipouštět a přehlížet ho, přidaly se však zdravotní a psychické obtíže. … „Přestože mne dříve moje práce bavila, přestala jsem se tam těšit. Večer jsem nemohla dlouho usnout a ráno jsem se budila dlouho před zazvoněním budíku. Začala jsem mít i potíže se žaludkem,“ popsala mladá žena své útrapy. Pokusila se se svými kolegy promluvit, výsledkem však byl výsměch a posměšná slova.„Když se ti tady nelíbí, vrať se zpátky na Slovensko, aspoň nebudeš zabírat místo Čechům,“ zněla odpověď. Paní Beáta se nakonec kvůli neutěšené atmosféře v práci rozhodla své místo opustit a najít si jiné»⁶.

2.3 Divák

Neméně důležitá úloha v procesu mobbingu je úloha diváka. Ten v mnoha případech pouze přihlíží tomuto chování, obvykle ze strachu o sebe sama nezakročí či vystupuje tak, jakoby se kolem něj nic neodehrávalo, protože mu mobbing nějakým způsobem vyhovuje. Na druhé straně jsou i jedinci, kterým toto zkoubné jednání není lhostejné a snaží se oběti pomoci. Existuje však i skupina diváků, kteří jak uvádí Kantor (2007) pomáhají agesorovi a učí se jeho praktikám.

3  Proces mobbingu

Psychické násilí na pracovišti (mobbing) je procesem fyzicky nebolestivým, dlouhodobým, vysilujícím a velmi zákeřným. V časných fázích procesu se podle Hirigoyen (2007) osoby, které jsou zainteresovány do děje «… nechtějí urážet a zlobit se pro nic za nic a různé neshody a šikanování berou na lehkou váhu⁷.». Postupem času však útoků přibývá a oběť musí snášet velmi ponižující zacházení, je agresorem zaháněna do úzkých a v důsledku tohoto jednání oběť ztrácí své sebevědomí, nastává u ní pocit vyčerpání a ponížení, projevují se fyzické, psychické a psychosomatické symptomy (stres, deprese, fóbie, poruchy spánku, zažívací problémy, aj.). Mnohdy tyto oběti trpí i posttraumatickým stresem, kdy jeho symptomy mohou přetrvávat i několik let.⁸

Samotný proces psychického týrání je možné podle Kantora (2007), který použil Leymannova členění, rozdělit do čtyř vývojových fází:

• za první fázi považuje : první schválnosti, útoky, konflikt, který v případě, že není vyřešen poskytuje vhodnou příležitost vzniku psychického týrání,

• ve druhé fázi jde již o cílené, záměrné a plánované útoky proti oběti s cílem jí poškodit, kdy je oběť v kolektivu označována za «nežádoucí»,

• ve třetí fázi se z utajovaného stane oficiální případ a týrání (mobbing), který již nelze skrývat. Lze shledat již konkrétní případy ubližování, útoky, obvinění, pracovní přetěžování nebo podceňování. Oběť je označována za tzv.černou ovci. Procesu týrání se dostává «schválení» od vedení, tím pádem se mobbing legalizuje. U oběti je započata její terorizace a také různých obviňování. Následkem toho jsou časté absence oběti, nemocnost, návštěvy u lékaře. V reakcích vedení vůči této osobě se objevují známky vstřícnosti a pochopení, avšak se zdůrazněním na zvyšující se ekonomické náklady se snahou oběť co nejdříve vyloučit z prac. procesu i za cenu použití nezákonných prostředků, jež si klade za cíl donutit oběť podat výpověď.

• Poslední čtvrtá fáze je popisována jako vyloučení. Kdy zafungovala strategie mobbingu, bylo dosaženo cíle a došlo k vyloučení oběti, která v této fázi již vykazuje znaky chování, které jí byli od prvopočátku vytýkány, i když neoprávněně. Oběť odchází do předčasného důchodu, dává výpověď a v těch nejkrajnějších případech páchá sebevraždu.
  

4  Jak čelit mobbingu

Mnohé výzkumy poukazují na skutečnost, že se mobbingu daří ve všech částech světa, ať už se jedná o severské země, kde byl tento jev popsán v roce 1984 profesorem Leymannem, či u temperamentních národů, jako je v evropském měřítku např. Řecko, Itálie, Francie. Evropské odhady dokonce tvrdí, že se s tímto jevem, alespoň jedenkrát v životě, setkal každý desátý člověk.

Rozpoznání mobbingu bývá mnohdy obtížné. Pro jeho identifikaci, jak uvádí Hirigoyen (2007), je potřebné zejména co nejpřesněji určit tento proces a poté jej zanalyzovat. Za nejlepší cestu řešení považuje reakci na vyskytnutý se problém a jeho, co možná nejrychlejší řešení, aby nedošlo k zabřednutí se do něj natolik, že jediným možným řešením bude rozvázání pracovního poměru.

Kantor (2007) uvádí možnosti jak se lze mobbingu bránit:

(а) svými silami, kdy:

• vzniklou situaci je nutné řešit promyšleně,

• je zapotřebí, aby došlo usmíření obou stran konfliktu,

• je třeba hovořit s rodinou a přáteli o svých problémech,

• problémy řešit uvolněně- jedinci v tenzi se dopouštějí nejrůznějších chyb,

• návykové látky, různé medikamenty problémy nevyřeší,

(b) za pomoci kolegů,

(c) stížností u zaměstnavatele,

(d) podáním výpovědi.

(e) prevencí a informovaností (školení, interní předpisy zaměstnavatelů, média,…).

    Problematika psychického týrání na pracovišti, nebo-li mobbing, je velice závážným problémem současnosti. Je nutné o tomto celosvětovém problému otevřeně mluvit a provádět taková preventivní opatření, která by eliminovala nárůst tohoto zhoubného procesu. Jedině tak se dá zkvalitnit a zpříjemnit atmosféra na mnoha pracovištích a napomoci obětem, který si tento proces již vybral. Protože obětí se může stát kdokoliv z nás.

Poznámky:

1     Hirigoyen, 2002, s. 5

2    z www.zachranny-kruh.cz

3 Perverzní jedinec (zvrácený jedinec) své chování nikdy nezpochybňuje, s druhými lidmi nemá soucit a dokáže s nimi přirozeně manipulovat, mezilidské vztahy se ho netýkají. Po určitou dobu se neprojevuje, jeho zvrácenost vyjde na povrch v situaci, kdy má zaujmout nějaký postoj a přiznat část své odpovědnosti. (Hirigoyen 2002).

Autor: Bc. Veronika Přidalová

Datum: 30.11.2011

Literatura:

HIRIGOYEN, Marie- France. Psychické násilí v rodině a v zaměstnání. vydání 1. Praha : Academia, 2002. 229 s. ISBN 80-200-0994-9.

SVOBODOVÁ, Lenka. Nenechte se šikanovat kolegou : Mobbing skrytá hrozba. 1.vydání. Praha : Grada Publishing, 2008. 112 s. ISBN 978-80-247-2474-4.

Zdroje:

KANTOR, Daniel. Mobbing jako patologický jev, [online]. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 112 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra sociální pedagogiky. Dostupné z WWW: <http://is.muni.cz/th/136180/pedf_b/Bakalarska_prace.doc?lang=en>.

KOŠUTOVÁ, Kateřina. Mobbing : jak se zbavit kolegy. Denik.cz : Prostějovský deník [online]. 2010, číslo 253, [cit. 2010-11-14]. Dostupný z WWW: <http://prostejovsky.denik.cz/z_domova/mobbing-jak-se-zbavit-kolegy20101101.html>.

Záchranný kruh [online]. 2009 [cit. 2010-11-07]. Úvodní slovo. Dostupné z WWW: <http://www.zachranny-kruh.cz/index.php basket= 3180643&sid=6creit5ag9e5bktsp30b5q0cm0&art=38815>.

Šikanovanie na pracovisku. In FAKTY : Európska agentúra pre bezpečnosť a ochranu zdravi a pri práci [online]. [s.l.] : [s.n.], 2003 [cit. 2010-11-12]. Dostupné z WWW: <http://www.bozpo.sk/bezpecnost/poradna/fact23_sk.pdf>.