Mikuláš

Mikuláš

Kdo to zvoní u dveří?
Děti očím nevěří:
Mikuláš a anděl s čerty,
teď jdou stranou všechny žerty,
přišli dneska nadělovat
a zlé i dobré odměňovat.

Zlobidla si nejsou jistá,
když čert pytel na ně chystá.
„Hodní budem“, slibují,
ti poslušní se radují.
Mikuláši zpívají,

po koši se dívají.
Přišel k nim až z velké dály,
přines sebou pěkné dary:
sladkosti a ovoce,
po něm přijdou Vánoce.

A opět Mikuláš

Co to zvoní u dveří?
Děti očím nevěří:
Děti, jde k vám návštěva,
čert podpírá anděla.

Trošku bumbal, než k vám přišel,
za ním Mikuláš jde s košem.
Taky se mu klátí krok,
lili do něj rum a grog!

To jsou dvě básničky na úvod. Složila jsem je proto, že tu máme za chvíli den, kdy Mikuláš nadílí.

Je to už nějaký čas, co i mí dva kamarádi se rozhodli jít v převleku za Mikuláše a čerta obdarovávat děti svých známých. „Půjdu za Mikuláše!“ Rozhodl se Mirek. „A co já?“ Ptal se Jarek. „Chtěl jsem jít za Mikuláše já.“ Dodal ještě. „Tak pojď za čerta.“ Přemluvil ho Mirek. Mirek přemluvil svou přítelkyni, aby jim dělala andílka. Oblékli se, nalíčili, vzali dárky, které jim předem nachystali rodiče dětí, do velkého koše a vyrazili. Pořádně mrzlo, tak se šli zahřát do oblíbené hospůdky. Dali si jedno, dvě na zahřátí a pokračovali v cestě. Děti jim odříkaly básničky, zapěly písničky a oni jim dali krásné dárky. A máma s tátou táhli Mikuláše, čerta i andílka dál, na skleničku. „Ne, my už jsme měli!“ Bránili se, ale nebylo jim to nic platné. A že měli pořádný seznam domácností, kde na ně čekaly děti s jejich rodiči, ke konci už opravdu sotva stáli na nohách. Můj syn byl tehdy maličký a Mikuláš k němu měl přijít poprvé. „A nebudeš se bát?“ Ptala jsem se svého odvážného kluka. „Ne, dám jim pěstí, a uvidíš, jak poletí.“ Zašišlal můj malý hrdina. Skutečně, můj syn nikdy neměl z ničeho strach, a tak jsem se nebála, že by návštěva mohla skončit pláčem. A neskončila…

Byli jsme až na konci seznamu, který naše trojka měla. Když se k nám konečně začali dobývat a já otevřela, ovanul mě alkoholový odér. Andílkovi zářila očka a tvářičky měl rudé jako dvě růžičky, čert měl jeden roh na hlavě a až když se otočil, zjistila jsem, že druhý má uprostřed zad. Pod bradou měl Mikulášovy fousy a křičel „Brekeke.“ Ten to nejvíc „slízl“, i když ani Mikuláš v pití zjevně nezahálel. Kolem krku měl omotaný čertovský ohon, a proto asi dělal na mého syna „Bu, bu, bu“. Ani nečekali, až syn řekne básničku nebo písničku, anděl hrábl do koše a vytáhl balíček, co tam zbyl. Pak ještě podal synovi čokoládový adventní kalendář. Ten jsem jim pro syna ale nedávala. Čert vzal kalendář, otevřel okýnko z papíru a řekl: „Ten jsme už ale spapali.“ Syn se strašně smál. „Jé, mami, ti jsou lepší než šašek a kašpárek dohromady.“ Pak odběhl do pokojíčku a za chvilku přišel s dlaní plnou malých čokoládek. Mívala jsem je v dózičce na stole, když přišel někdo s dětmi na návštěvu. „Tak si vemte tady, ať nemáte hlad.“ Řekl malý rozumbrada. Já byla ale na kluky zlá. Přišli opilí a ještě mi pletou kluka! Když jsem pak viděla jeho rozzářená očka a radost, zlost mě přešla. Ještě, když ležel v postýlce a čekal na pohádku na dobrou noc, nezapomněl se zeptat: „A mami, přijdou zase za rok?“

Když pak přišel druhý den ze školky, řekl mi: „Mami, u všech dětí byl Mikuláš, čert a u některých i anděl. Ale ti naši byli nejlepší! Žádný čert nedělal „brekeke“ jako ten náš. Viď, že je za rok dětem taky půjčíme?“

Naštěstí syn do roka na opilé nadpřirozené bytosti zapomněl a my je nemuseli půjčovat ostatním dětem….

S pozdravem čtenářka
Pavla Kroupová