Medvěd

Tento příběh se odehrál zhruba v době, kdy můj syn Lukáš a kamarádčin Ondra měli čtyři roky. Ten den jsem si s kamarádkou naplánovala výlet do hor. Kluci byli sice na výšlapy zvyklí, přesto se jim ráno nechtělo z postýlek. A tak jsem na ně vymyslela lest. „Prozradím ti tajemství, Lukášku,“ promluvila jsem k synovi milým hlasem. Syn zpozorněl. „Chceme s tetou jít nakrmit medvěda! Končí zima, medvědi jsou hladoví.“ Lhala jsem, jako když tiskne. Jak jinak přemluvit malého trpaslíčka, aby brzy ráno opustil teplo postýlky a šlapal s námi na hory? Na syna to rozhodně zapůsobilo. Vyskočil a utíkal do kuchyně. „Co jí medvěd?“, ptal se s očima na vrch hlavy. Zbytečně, ládoval už totiž do batohu sklenici s medem.

Co naplat? Medvěda jsem si vymyslela, ponesu se proto se sklenicí.

Dovlekli jsme se na nádraží, kde na nás už čekala kamarádka se vzpouzejícím se Ondrou. „Ty nevíš, že jdeme krmit medvěda?“, ptal se Luky svého kamaráda místo pozdravu. „Opravdu?“ Já mrkla na kamarádku, a ta přikývla. A tak jsme kluky bez problémů dovezly do cílové stanice.

V lese jsme kluky vůbec nepoznávaly. Oba malí trpaslíci šli rychle, povídali si o medvědech a o tom, jaký asi musí mít hlad po tak dlouhém zimním spánku a popoháněli i nás dvě. „Pojďte, ať toho medvěda najdeme.“, křičel Ondra. „A nerozbi tu sklenici!“, napomínal mě Lukáš. „Jakou sklenici?“, ptala se kamarádka. „Vymyslela jsem si medvěda, tak teď nesu na hřbetě kilo medu.“, tiše jsem se ušklíbla a ukázala dozadu na batoh. Kamarádka se dala do smíchu, který přerušilo až klučičí volání. „Tady je!!!“, volali oba najednou. Krve by se v nás nedořezal, když jsme zpoza stromy skutečně v dálce zahlédly zvíře připomínající medvěda. Nosívám na hory dalekohled, i tehdy jsem ho měla. Chvějícíma se rukama jsem ho přiložila k očím. Byl to skutečně medvěd! S kamarádkou jsme popadly kluky a táhly jsme je rychle pryč. Kluci se vzpouzeli a syn se dožadoval sklenice s medem. Snad po kilometru jsme se zastavili a syn s pláčem promluvil: „A co teď? Vždyť, chudák, bez toho medu umře.“ A tak jsme klukům řekly, že medvěd zblízka je moc nebezpečný, ale med si najde, protože ho ucítí. Já z batohu vytáhla svou kilovou zátěž a musela jsem se s dobrým domácím medem rozloučit. Uložili jsme ho do mechu pod vysoký strom a pokud ho někdo nesebral, možná tam dodnes odpočívá a čeká na medvěda.

A poučení? Raději si před dětmi nevymýšlejte. Mohlo by se vám to totiž vyplnit…