Mami, žekni, ploč?

„Mami, kde je Pája?“
„Pavlík je ve škole.“
„A ploč je ve škole?“
„Protože už mu bylo dávno šest a od šesti musí chodit všechny děti do školy. I náš Pavlík.“
„Ploč do školy, mami?“
„Aby nebyl hloupý.“
„A ploč si včela žikala, že je Pája blbej?“
„Vážně? To že jsem, Honzíku, řekla?“
„Jo. Žekla. Tak ploč?“
„Asi se Pavlík moc neučil a přinesl domů špatnou známku. Ale, Honzíku, blbej se neříká. To je ošklivý slovo.“
„A ploč si to teda žekla, když se nežiká?“
„To se někdy stane, ale nemělo by. Tak ať to už od tebe neslyším, rozumíš?“
„Hmm.“

Na stole ležely jedny z posledních rajčat. Honzík o ně zavadil pohledem.
„Mami, ploč jsou lajčata čelvený?“
Copak já vim? Chtěla Honzíka odbýt, protože těch ploč bylo dneska nějak moc.

„Kurňa, dopr…“ ozvalo se otevřeným oknem.  Děda se jako obvykle rozčiloval v zahradě. Jeho nadávky těm dvěma v kuchyni neunikly a malý Honzík se podíval zpytavě na maminku, která se na okamžik zamyslela.

„Honzíku, to máš tak. Rajčátka jsou stydlivá. A když takhle děda na zahradě nadává, tak pěkně červenaj. Víš?“
„Pája je taky lajče?“
„Prosim tě, jak jsi na to přišel? To jsou mi vážně otázky.“
„Noo, jak jsi mu žikala, že je blbej, tak se taky čelvenal.“