Máme se dítěti smát?

Malé dítě poskytne rodině zábavu. Hlavně jeho pokusy o řeč jsou roztomilé. Není však správné smát se dítěti po každém nezdařilém pokusu, opakovat jeho zkomolená slova, vypravovat před ním, jak směšně spadlo ze stoličky. Většinou jsou děti tak rozumné, že si vypravování ani smíchu nevšímají, ale nemůžete nikdy vědět, jak toto chování působí na dítě. Buď v dítěti ustálí domněnka, že všechno co řekne je roztomilé a hodné obdivu, že hovoří schválně špatně, aby vzbudilo smích. Je to potom malý, ješitný herec nikoliv dítě. Nebo se v dítěti vzbuzuje méněcennost, protože je již citlivé, a třeba byl ten smích dobrosrdečný, je jim zaraženo, nedůvěřuje si. A nebudeme se dítěti smát ani tehdy, má – li záchvat zlosti a křičí – li. Je to stejně vinou naši výchovy, jestliže dítě tak zlobí. Odvyknout zlosti, lze jen dobrou výchovou, ale nikdy posměchem. Dosáhneme tím většího vzteku a vzdorovitosti, ba i nenávisti, pokud lze u tak malých dětí o těchto vlastnostech mluvit. Rozhodně tím dítě neuklidníme. Je to tedy nevýchovné.