Kroupy jako pinpongové míčky

Nedávno u nás při slunečném počasí začalo něco bušit do naší plechové střechy. Kroupy jako pinpongové míčky, ne ve velkém množství, ale pro děti to byl nepochopitelný zážitek. Vybavil se mi příběh, který jsem psala ve škole, když jsem já jako dítě poprvé zažila velké kroupy a s tím následné záplavy. Budu vám tento příběh vyprávět. Určitě si na tuto událost vzpomenete.

30.6.1997
Pondělí  14:30

Jen pár minut po příchodu ze školy, se setmělo, že se všude rozsvěcovaly světla v bytech. Černý hrozivý mrak nevěstil nic dobrého. Všude byla tma jak večer o půl desáté. Najednou všechno ztichlo a během pár vteřin začal šílený zvuk, který prořízl vzduchem 15 minutové peklo. Hukot, jako když přelétávají vzduchem letecké bombardéry a s tím mlácení až bušení velikých, těžkých a v silné tíze větrem strhující kroupy. Děsivý hukot, mlácení na okna, plechy, řinkot tříštících se oken jako by nebral konec. Děs, který trval asi 15 minut, nedovoloval se přiblížit k oknu, které bylo zahaleno ledovou clonou, která vypadala jak stažené rolety. Telefonní linky se přerušily. Ještě pár vteřin jsem stála v chodbě a uvažovala, co se to vlastně stalo. Hukot se vzdaloval a z okna jsem shledávala spoušť, které způsobilo nepopsatelné krupobití, které vhánělo slzy do očí. Při pohledu na zahrady, prosekané stromy a keře, rozbitá skla oken, skleníků, aut, které navíc působily až komicky se samými ďolíčky, jako by měly neštovice. Z půlmetrové úrody brambor zbyly osekané 10 centimetrové pahýlky, jahody byly rozházené po cestičkách a připomínaly spíš džem než plody. Hukot se vzdaloval na Počítky, Vysoké a část na Nové Město. Počítky a Vysoké dopadly ještě hůře s očesanými taškami ze střech, do kterých během noci navíc vydatně napršelo. Po ničivém krupobití, když vše skončilo, bylo všude tíživé ticho a rozpálená zem najednou plná ledu byla až tajemně strašidelná,  všude vzhůru stoupala pára a mlha stála nad zemí ještě pár hodin a působila nadpozemsky, tajemně až vznešeně. V posečeném trávníku byla spousta jamek a ďolíků. Zahradní nábytek z plastu byl děrovaný a vypadal jako krajkový. Na rybníčku plavaly mrtvé kachny.

Příroda zas jednou ukázala, jakou silou umí zaútočit proti člověku.

A za týden zaútočí ještě větší silou, silou, která je nezkrotná, dravá, ničivá, smrtící a bude si brát daň nejvyšší. Lidské životy, majetky, úrodu, životy zvířat. Neštěstí, nepopsatelná hrůza, strach, bezmocnost a lidský pláč a nářek.

• Apokalypsa.
• Potopa severní a jižní Moravy, východních a část středních Čech.
• A lidská solidarita nezná mezí.
• Ekologická katastrofa.

To vše začalo silnými, prudkými lijáky 5.7.1997 ze soboty na neděli a pokračovalo s nadpřirozenou silou celý týden a v neděli ještě stále zuří velká voda, nazývaná stoletá, naší vlastí a Morava v nářku volá o pomoc. Noviny, rádio a televize přináší neustále nové a hrůznější osudy lidí, kteří se ocitli v situacích, kdy mají z majetku jen to, co mají na sobě a holé ruce a oči pro pláč.

Proč?

Vesnice i velká okresní města jsou odříznuty od světa, bez elektrického proudu, plynu, telefonu, vody a jídla, jako by krajem přešla fronta války. Nic nefunguje, jen lidský faktor pomáhá nejpotřebnějším, až na neúnosnou hranici vyčerpání.

I když už od středy svítí slunce, voda nezkrotně a stále silou sobě vlastní uvádí krajinu zcela zdevastovanou. Řeky se vylily z břehů a stoupaly místy do 2, 4, až 7 metrů.  Zaplavovaly a drtily vše, co zrovna bylo v cestě. Nejhůře tuto katastrofu nesou malé děti, které nechápou, co se stalo a v očích se jim usadil strach a pak starší a staří lidé, kteří vidí svoji životní práci a majetek v hromadách sutin a bahna. Lidé jsou zoufalí, bez domova. Pláčou i chlapy. Voda se nikoho neptala a vzala si to, co zrovna stálo v její cestě. Klid a pohoda letních prázdnin a dovolených byla zkalena nánosy bahna. Hrozí epidemie a další dny přináší a přinesou další závažná řešení.

Odhodlání lidí, jejich úsilí určitě povznese zase Moravu z trosek, aby mohla být i dále pro další generace opěvována písní „Morava, krásná zem“ …