Komunikace v rodině

Rodina je prvním sociálním prostředím, kde se dítě učí komunikačním dovednostem, které jsou nezbytné pro jeho další život ve společnosti. Mezi tyto dovednosti nepochybně patří (Smetáčková, 2005): umění naslouchat, vést dialog, dokázat se dohodnout a především zvládat vzniklé konfliktní situace tak, aby nedocházelo k nepředvídaným nedorozuměním. Každý rodič by si měl uvědomit, že učení se komunikaci je pro něj stejně prospěšné jako pro dítě a měl by z něj čerpat zkušenosti proto, aby neopakoval neustále své chyby.

Všichni členové rodinného společenství používají při komunikaci s ostatními všechny složky komunikace, a to jak verbální, neverbální, tak i komunikaci činem.  Komunikace musí být jasná a všem srozumitelná. Neverbální složka je starší jak verbální a její prvky (vztyčený prst, zvednuté obočí, pohlazení, úsměv rodiče) vyvolají v dítěti určitý pocit. Verbální a neverbální komunikace by měla souznívat ve vzájemné jednotě. Jestliže tomu tak není, vyvolává tento nesoulad u dítěte smíšené pocity. 

Při komunikaci v rodině, ale i mimo ni nesmíme zapomínat na fakt, „… že komunikujeme i tím, co děláme. Nebo neděláme“ (Smetáčková, 2005, s. 56). Jestliže rodič nepřijde bez jakéhokoliv vysvětlení na besídku, kde má jeho potomek své první životní vystoupení, vysvětluje si dítě tento jeho čin různě: nezajímá se o mě, stydí se za mě, nemá mě rád. Pokud se tomu děje opakovaně, dítě si vytvoří jakousi představu o rodiči a jeho chování v podobných situacích a rodič již velmi obtížné tuto představu může zvrátit.

V komunikaci mezi otcem a matkou by měla panovat jednota, aby nevznikl zmatek a nejasnosti ve vzájemném komunikování mezi nimi a dítětem. To jak se v rodině komunikuje, souvisí především s osobními vztahy k blízkým osobám, pocitem zodpovědnosti, snahou být spravedlivý, potěšit, pomáhat. Komunikace je ovlivněna různými emocemi a city k blízké osobě, přičemž probíhá velmi impulzivně, obvykle bez přípravy na vzniklou situaci.

V mnoha rodinách však komunikace velmi často vázne. Existují i určitá tabu, kdy se o některých vcelku normálních a pro další vývoj dítěte důležitých věcech, s ním nebo před ním, nemluví. Komunikace by měla být otevřená a pravdivá. Dítě by nemělo mít strach se zeptat i na takové věci, jako jsou např. otázky týkající se sexuality, pohlavních rozdílů, smrti atd. Jestliže nepociťuje strach se na tyto otázky zeptat, poskytuje tím rodičům určitou zpětnou vazbu o tom, že jim důvěřuje, že prostředí rodiny je pro něj místem bezpečí a jistoty.

Obecně lze říci, že v komunikaci je důležitý vzájemný čas, který sobě navzájem poskytujeme. Je žádoucí, aby komunikace měla přednost před televizí nebo počítačem, protože zůstane-li nějaká otázka nebo problém nevyjasněn, může mít negativní vliv pro další vzájemné soužití mezi rodiči a dětmi. 

Veronika Přidalová, 13.11.2011

Literatura:

SMETÁČKOVÁ, Irena, et al. Na cestě k vlastní rodině [online]. Praha : Otevřená společnost, 2005 [cit. 2011-11-13]. Dostupné z WWW: <http://www.osops.cz/download/files/rodinna-vychova/ucebnice-rodinna-vychova.pdf>.