Vytvořte si vlastní 
03.01.2012 
Znáte to. Jedno dítě – jeden pár rukou. Dvě děti – další pár rukou navíc. Třetí dítě – k tomu už je potřeba i další hlava. Ale jak je to v rodinách, kde nejenže chybí pár rukou navíc, ale i tzv. hlava rodiny? Většina z nás to má uspořádané stejně. Nejdříve kariéra, potom založení rodiny a zvláště k ní neodmyslitelně patří dva. Když pominu typický obraz dnešní doby – matka, otec a dvě děti, samozřejmě páreček, role tatínka v rodině je zcela určitě nezanedbatelná. Jenže jsou i rodiny, které tento vzorec nedodržují a vyjma většího množství potomků, je to mnohdy jen jeden z rodičů, který má na starosti chod celé rodiny. Ten druhý, většinou právě tatínek, je donucen cestovat za prací stovky kilometrů daleko a svou rodinu vidí tak mnohdy jen párkrát do měsíce. I já mezi ně patřím. A protože jsme se s manželem rozhodli vybočit z typického vzhledu rodiny a dvou dětí (v současné době jsme obohaceni o tři dcerky), je to právě starost o ratolesti, která nás nutí více se takzvaně ohánět. A protože jsem na mateřské dovolené, zůstala tato důležitá a mnohdy nelehká role právě na mém muži. I on se řadí mezi hrstku těch, kteří se na dlouhé týdny musí odloučit od své rodiny a vzít závdavkem pocit, že ji finančně zabezpečí. Peníze jsou totiž z většiny právě důvodem proč mužští zástupci lidstva cestují daleko od domova.
Upřímně, žádnou z nás asi při pořizování potomků nenapadlo, že jednou budeme odkázány samy na sebe a partner na kterého jsme se vždy mohly spolehnout bude stovky kilometrů daleko. Jenže taková situace nastala a co s ní? Najednou musíme řešit naprosto banální záležitosti jak se dostat s více dětmi k lékaři nebo jak zvládnout běžné nákupy. Zjišťujeme, že tu není pomocný pár rukou, který by nás zachránil. Pokud patříte mezi maminky jejichž babičky jsou také přinejmenším půl republiky daleko, zažijete opravdu mnoho nelehkých chvil.
NEZVLÁDNU TO
Tento pocit dříve nebo později zažije každá maminka, která se musí na delší dobu obejít bez podpory svého partnera. Pocit, že se jí zhroutí svět a že už nikdy nebude nic v pořádku. Já ho zažila už nesčetněkrát. Naposledy jsem takový záchvat paniky měla po narození třetí dcerky, kdy jsem byla ponechána napospas dvěma starším dcerkám, zatímco manžel musel pracovně odjet na Moravu. Byla jsem tehdy hodně zoufalá, frustrovaná a malé miminko tehdy dvou-týdenní, stále plakalo a já mnohdy s nim. Nejedla jsem, skoro nespala a prožívala takříkajíc nejhorší krizi svého života. Poporodní deprese mému stavu opravdu moc nepomáhala. Na druhou stranu mi to ale celkem prospělo. Například jsem se naučila osprchovat za dvacet vteřin a zároveň jíst, oblékat se a mýt nádobí. Tedy v době, kdy mi už požitek zvaný jídlo byl mou, tehdy měsíční dcerkou, dovolen.
Najednou se objeví snad tisíc situací, při kterých si musíte říct, že to nedokážete. Děti vyžadují pozornost a vy jednou rukou vaříte a druhou přidržujete rozverné batole před úrazem elektrickým proudem. Jídlo se připaluje, ale Vaše roztomilé dítě zrovna teď musí hrát hru na plazícího se partyzána a nejlépe samozřejmě okolo sporáku. Takže pokud budete mít štěstí(a Vaše dítě taky), nepřišlápnutím křehké dětské končetiny nezpůsobíte úraz ani jemu, ale ani si neopálíte vlasy nebo obočí od hořícího pokrmu, který jste jestě nestihla zamíchat. Nakonec zjistíte, že všechny starosti mají své řešení a nic není tak hrozné jak na první pohled vypadá. Neříkám, že to bude snazší a naučíte se zastoupit svého muže v rodině. Ale rozhodně se naučíte vše zorganizovat a vyřešit dříve, než dojde k nějaké pohromě.
SAMOTA
Zprvu Vám to ani nepřijde, protože kolotoč kolem dětí, pokud jich máte více,Vás dokonale zaměstná. Dny utíkají jako voda, ale co večery? Když všechno utichne, vy umyjete poslední talířek upatlaný od banánové kaše a setřete zbytky oběda ze stěny v ložnici. Najednou Vám to dojde. Ten nevtíravý pocit, že tu není nikdo komu by jste se svěřila a zalamentovala si nad svým osudem. Nikdo kromě Vašich ratolestí, které stejně nebudou mluvit o ničem jiném než o mašince Tomášovi a Krtkových kalhotkách.Vám ale v tu chvíli pramálo záleží jestli se oblíbená mašinka zbavila nánosu sněhu a naleštila si kola nebo jestli si krteček ušil kalhoty s látky nebo z rákosu.
To jediné na čem Vám v takových chvílích záleží, jsou mužná a silná ramena.Vůně mužského těla.Víte, že jsem si nikdy nevšimla jak můj muž voní, dokud nezačal cestovat daleko za prací?
Možná se v takových chvílích rozpláčete a budete tiše (pokud jste povahy jako já tak i nahlas) nadávat na osud, jak je nespravedlivý, že Vás odloučil od muže Vašeho života. Pokud jste statečnější nátura, otevřete si láhev vína a budete si pochvalovat, jaký že to vlastně máte klid a nic Vám nechybí.
ZVYKLA JSEM SI A JE MI LÍP
Zvyknout si jak se říká, dá i na oprátku. Zvyk je totiž v této chvíli Váš nejhorší nepřítel a zároveň největší spojenec.
Velmi brzy si zvyknete stejně jako já, že věci jsou udělány když Vy chcete a v televizi běží ten program, který právě chcete sledovat. Odpadá neustálé vysvětlování proč zrovna tento díl z dalších tři sta padesáti sedmi Vašeho oblíbeného seriálu je ten nejdůležitější. Stejně tak nemusí Vaše drahá polovička vysvětlovat, že nesmyslné ježdění po ledové ploše sem a tam je vlastně životní kulturní zážitek bez kterého neusne a nepřežije další den. Náhle už nemusíte mít špatné svědomí, že chcete znavená po celodenním zápasení s dětmi a hraní si na indiány, ulehnout po večerníčku do postele. Není tu totiž nikdo, kdo by Vám to vyčetl.
Ať už jste silná osobnost, která vlastně muže nepotřebuje a pochvaluje si takový styl života nebo jste (stejně jako já) typ občasně se hroutící, plačtivé manželky, jsem si jistá, že je to stejně nesnadné. Rodina znamená pro mnohé z nás více než cokoliv jiného a často se nám tak vkrade do podvědomí, zda by nebylo lepší odpustit si tu drahou dovolenou a být raději se svým mužem.I děti by jistě místo drahých hraček více ocenily, kdybych jim jejich táta každý večer vyprávěl pohádku.
MÁMA I TÁTA
Nejhorší na tom všem je asi fakt, že se doslova přes noc musíte změnit z mámy, na tátu i mámu.Vaše děti to budou požadovat a očekávat. Najednou už nejste jen ta přísná maminka, která se stará o teplo domácího krbu. Musíte najít v sobě dost síly nahradit svým dětem i tatínka, bláznivého, hrajícího a legračního. Pokud nevlastníte velmi osobitý smysl pro humor, doporučuji koupit si Srandokaps a studovat a studovat.
Samozřejmě že musíte zvládnout i běžné mužské domácí práce jako přitloukání hřebíků nebo opravu kohoutku. Pokud jste však takový výborný technický antitalent jako já a i výměna žárovky se u Vás koná stejně jako ve známém vtipu o policistech, bude u Vás velmi veselo.
Upřímně, muž a žena přistupují k výchově dětí zcela odlišným, ovšem neméně důležitým, způsobem. A protože jsme odlišní nejen dle fyzických znaků, ale hlavně i myšlenkově, je pro obě strany velmi těžké nahradit druhého rodiče. Já se o to pokoušela několikrát, ale nakonec to nikdy nedopadlo slavně. Neumím myslet jako muž a ani tak jednat. Někdy za to děkuji Bohu, ale někdy bych to uvítala.
ODCIZENÍ
Nejvíce jsem se, pokud mluvím čistě za sebe, obávala možného odcizení, které mezi námi vznikne. Jsem totiž velmi citově založený člověk a nestačí mi používat mobilní telefony nebo internetové vymoženosti ke komunikaci s lidmi, které mám ráda. Důležitý je pro mě i fyzický kontakt, pohlazení a objetí, a ani jedno se bohužel přes sluchátko telefonu nebo klávesnici od počítače zrealizovat nedá.
Pravidelné odloučení obou partnerů může buď spět k rozdělení jejich představ a přání nebo je naopak sblížit. Protože co může být romantičtější, než očekávat s napětí příjezd muže svého srdce. A zažít opět ten třepotavý pocit motýla v břiše, jako když jste se poprvé zamilovali. To je samozřejmě ta hezčí stránka věci, ale je tu i druhá možnost.
Někdy právě odloučení, pocit samoty a frustrace spolu s výčitkami, kdo je na tom hůř, spějí k odcizení obou partnerů a následnému rozchodu. Najednou zjistíte, že už si nemáte co říct, že Vás nic nespojuje. I já jsem měla občas ten pocit, že si každý žijeme vlastní život, který s tím druhým už nemá vůbec nic společného. Došlo mi totiž, že je vlastně jedno co dávají v televizi nebo co uvařím. Můj manžel měl své plány a já jsem je nejen nemohla nijak ovlivnit, ale ani se na nich jakkoliv podílet. A to mě vyděsilo. Zachvátil mě strach, že už nejsme My ale jen Já a On.V takových chvílích je potřeba se zhluboka nadechnout a vyjmenovat si vše co Vás spojuje a vše na čem Vám záleží. Určitě zjistíte, že je toho spousta a možná Vás takové situace posílí a přiblíží k tomu druhému.
HLAVNĚ SE NEHROUTIT
Důležité je si uvědomit, že ani pro partnera to není snadné. On sice vydělává potřebné peníze, ale je za to ochuzen o přítomnost nejen Vaší ale i vašich dětí. A to pro něj také není snadné.Vám sice možná připadá, že se na Vás hroutí celý svět a nemáte nikoho, kdo by Vám pomohl. Na druhé straně Váš muž zase může trpět pocitem, že je zcela vyřazen z péče o Vaše dětí i z vašeho vztahu. Ani všechny peníze světa totiž nikomu nenahradí dětský úsměv a objetí.
Zhroucení ještě nikomu nepomohlo, takže pokud máte tuto potřebu, ukojte ji až večer. Až budou všechny ratolesti uloženy ke spánku, prádlo pověšeno a nádobí umyté, protože věřte mi, dříve na to nebudete mít stejně čas.
Já jsem se rozhodla pořídit si více dětí, než je dnes obvyklé. I když prvně plánováno to měly být pouze dvě – chlapeček a holčička. Nestalo se a tak dnes vychovávám spolu s manželem tři dcery ve věku 3,5,2 a 7 měsíců. Divíte se, že jsem se ještě nezbláznila? A víte, že já mnohdy také? Jenže musím to zvládnout jako stovky žen, které jsou na tom stejně. Děti mě potřebují a tak se musím vzchopit a obětovat pár svých přání i tužeb. Takže si najděte stejně jako já nějaký klidný kout, kde si můžete lízat rány, opravdu to pomáhá.
Nezbývá než vyjádřit obdiv všem rodinám, které takový styl života „bez hlavy rodiny“ pojaly za svůj a statečně se s ním perou každý den..
Můžete si přát, aby se situace změnila a Váš muž už nemusel nikdy nikam odjet. Jenže člověk míní a život mění a my si často nemůžeme vybrat. Protože nehledě na naše požadavky, smutky a výčitky, jsme předně rodiče a máme jednu nezastupitelnou a mnohdy nelehkou povinnost. Postarat se o své děti. A to řekněme si na rovinu, v dnešní době bez peněz prostě nejde. Ano, můžeme litovat, že nežijeme v době padesát let zpátky kdy k radosti celé rodiny stačil větrník udělaný z husích per,ale čas nevrátíme. Musíme přijmout život takový jaký nám byl nabídnut a být vděčný za to co máme.
Rubrika: 
Nás měla maminka 9 děti 7kluku a 2 holky poslední bratr se narodil 14 dnů po tatínkové smrtelnem úrazu v zaměstnání vychovala nás sama a bez decaku maminky jsou dnes rozmazlene